Návštěva / schýza

Pain ležel uprostřed louky, pár kilometrů za městem, a koukal do nebe. Byl krásný letní den a žádná práce nepřicházela v úvahu. Potahoval si z cigarety a zapíjel to kávou. Bylo to tak krásný, až usnul. A spal nejspíš několik, hodin.

Když se probudil, byla už tma. Podíval se na hodinky - půl dvanáctý. Bolela ho hlava a cítil se nesnesitelně unavený. Mnul si oči a snažil se probrat, ale neměl sílu na to bojovat se svojím tělem. Když se natahoval pro krabičku cigaret, nebe osvítil obrovský jasný paprsek vycházející z kulatehé předmětu nad loukou. Pain si vzpoměl na několik filmů o ufo, který viděl a napadaly ho stovky scénářů. Nejspíš k němu promluví, co se stane?

Loď lehce zablikala a ozval ze hlas:

"Zdravím tě, pozemšťane. Nechceme tě obtěžovat vysvětlováním milionu otázek, které určitě máš, chceme pouze 4 věci a necháme tě žít!"

Pain se málem posral. Bylo to úžasný a strašidelný a šílený. Zkusil zareagovat:

"Ano.. a.., co to bude?"

"Cigarety."

Ano, bylo tomu tak! Partička mimozemšťanů, která nejspíš na naší planetě přistává delší dobu, dokáže dokonale napodobit naši řeč a co je na tom všem nejlepší - mimozemšťaní kouří! Bylo mi potěšením dát chesterfieldku ufonům!

Vytáhl jsem čtyři cigarety, položil si je do dlaně a nastavil před sebe. Cigarety zasvítily červeně a zmizely. Z lodi se ještě ozvalo:

"Děkujeme, pozemšťane. Kdybys někdy něco potřeboval, stačí zmáčknout tohle tlačítko." a v jeho dlani se objevilo černé tlačítko o velikosti krabičky od sirek. Během několika mála sekund byla obloha čistě prázdná.

Pain si doma zapálil cigaretu, otevřel pivo a koukal na černé tlačítko na stole. Někdy by se mu to mohlo hodit. Rozhodně jo. A mimozemšťani kouří, to je důležitý. Ha ha.

Bouře / schýza

Bylo to tam malý a Pain chodil pořád skrčenej jak Michey Rourke v Barfly. Nahoru se chodil vychcat, udělat si kafe, popřípadě nakrájet okurku nebo rajče. Čas od času se taky umyl a umyl nádobí. Pak se vrátil dolů na díru a dal si cigaretu, kontroloval internet, nebo jen ležel na posteli a poslouchal hudbu. Nic moc se nedělo, ale měl ještě pár posledních dnů, kdy si na to mohl dovolit srát. Nebylo to sice nic napínaýho, ale Pain měl rád svůj klid. A odpočíval. Čekal na bitvu. Skákal tobě do prdele.

Zazvonil telefon. Pain si setřel z telefonu popel a zvedl to. Na druhým konci byl Hank:

"Nazdar, ty hajzle! Seber se a přijď okamžitě pod most u dálnice! Máš to deset minut, tak nebuď zmrd, a doraž! Něco uvidíš!"

"Cože to...," položil to.

Venku to už několik hodin vypadalo na bouřku. Vzal jsem si bundu a vyrazil pod most. Byl to můj rozkaz. Hank byl v pohodě.

Dorazil jsem na místo, ale Hank tam ještě nebyl. Zapálil jsem si a čekal. Ani jsem si nedal prda a uviděl jsem ho jak přichází z opačnýho konce ulice. Už zdálky na mě mával a já ho posunkem posílal do hajzlu. Byl v pohodě.

"Hej vole," začal, "Ukážu ti něco, co jsem se naučil, chceš?"

"Nevím o čem to mluvíš, Hanku, ale nech mě aspoň dokouřit."

"Jdi do hajzlu! Dívej!" a začal ukazovat do dálky, kde nad námi končil most a bylo vidět nebe. "5-4-3-2-1.... teď!"

Co se stalo, jsem vážně nečekal. Na sekundu přesně začalo pršet, pořádně pršet. Hank začal skákat a tancovat. Vypadal vesele, jako by se mu podařilo si poprvý v životě zavázat tkaničky.

"Ty kreténe!", začal jsem, "to bylo úžasný! Jak se ti to povedlo?"

"Jsem syn boha bouře, Peruna. Teprve teď se mi podařilo vyvolat bouřku. Můžu vyvolat neškodnej deštík, nebo třeba tornádo a roční bouři. Chci tenhle zasranej svět očistit, je to tady pěkně v prdeli, chápeš mě?"

Čekal na odpověď.

"Chápu. Do toho."

"Díky, Paine. Vždycky jsem tě měl rád."

"Já tebe taky, Hanku, ikdyž..."

"..ikdyž co, Paine?"

"Někdy seš pěknej čurák."

Zablesklo se a Hank tam zničeho nic nebyl. Pain zamířil zpátky domů a po cestě si zapálil promočenou cigaretu. Začínalo hodně pršet. Doufám, že mám doma ještě nějakou travku, pomyslel si a snažil se najít správnej klíč od dveří. Neúspěšně.

Ona uvnitř mě?

Došly mi cigarety i víno, došla mi trpělivost, došla mi smska: "Už nikdy nechoď! Mám tě po krk! Tebe i toho tvýho debilnýho výrazu, kterej věčně nosíš s sebou. Už se tady nikdy neukazuj! A rádio si nechám!" Byla to zpráva od mý (bejvalý) přítelkyně, kterou přestalo bavit to, jak jsem pasivní a flegmatickej a jak mám ve tváři výraz nezájmu. Nemohl jsem jí to mít za zlý - člověk jako já tohle mohl čekat a rozhodně mohl čekat, že mu nenapíše nijak veselou zprávu. Každopádně mě to na náladě moc nepřidalo, tak jsem položil přecpanej popelník na okno a vyšel ven. Zamířil jsem do nedaleký hospody, která nebyla ani špinavá, ani čistá, ale víc špinavá než čistá.

Vešel jsem dovnitř a posadil se k malýmu stolku na konci místnosti. Přišel starší chlápek, kolem čtyřicítky a zeptal se, co si dám. "Pivo, víno a whisky," odpověděl jsem. "Pán je labužník," odvětil a odešel s objednávkou za bar. V automatu na cigarety jsem si koupil chesterfieldky a jednu si okamžitě zapálil. Moje duše byla podobná vyprahlý pustině z filmů Karla Maye - nijaká. S Mell jsem byl skoro třičtvrtě roku a znamenala pro mě hodně. Bohužel v posledních měsících to začalo skřípat a konec se zdál neodvratnej. Já ale stejně doufal, že to dokážem dát do pořádku a že se všechno (samo) vyřeší. Bohužel, její zájem o mě začal rychle upadat a můj taky. Rozchod se sice obešel bez křiku a bez slz, ale dobrej pocit to teda nebyl. Jsem debil.

Čišník přinesl půllitr piva, skleničku whisky a skleničku vína. Zapsal mi to všechno na lístek, usmál se a odešel. Príma chlapík. Dal jsem si hlt whisky, zapil to troškou vína a spoustou piva. Zapálil jsem si druhou cigaretu a sledoval v televizi Dallas.

Otevřely se dveře a dovnitř vešla žena. Z dálky byla docela kočka, kolem třicítky, ale jak tak postupně procházela barem (a nikdo si jí nevšímal), všiml jsem si, že nemá jedno oko. To druhý bylo v pořádku, ale místo jednoho oka měla jen obrovskou, škaredou jizvu. Její nádherný bloňdavý vlasy, skvělý tělo a smysluplný nohy koukající ze středně dlouhý sukně byly sice okouzlující, ale ta jizva místo oka kazila celkovej dojem. Škoda. Jak tak procházela barem, přišla až ke mě a zeptala se: "Můžu si přisednout, pane?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem, "co pijete?"

"Červený víno."

"Sklenku červenýho," zakřičel jsem na barmana, "anebo srát na to - doneste mi sem celou láhev!"

"Díky, fešáku," odpověděla, sundala si kabátek, pod kterým měla jen bílý tílko a zapálila si cigaretu. Barman přišel, položil na stůl láhev vína, zapsal ji na lístek, ale ani se nepodíval na ženu sedící přede mnou.

"Jmenuju se Linda," vyhrkla zničeho nic.

"Alex, těší mě, Lindo." Podali jsme si ruce.

"Alexi, co tady děláš tak pozdě večer? To nemáš lepší věci na práci, než vysedávat v baru a pít?"

"Nech mě bejt, Lindo, měl jsem těžkej den, tejden, rok, kurva, vlastně asi celej můj život je těžkej. Je to pěkně na hovno."

"Ale notak, chudáčku, nech toho, přece to nebude tak špatný. Beztak je v tom ženská, co?"

"Jo."

"Vždycky je v tom ženská, viď?"

"Nejspíš."

Napila se vína přímo z lahve a potahovala z cigarety. Já dopil whisky a pokračoval s vínem a pivem.

"Alexi, musím ti něco říct.", řekla a zadívala se jakoby za mě - přímo skrz moji hlavu se podívala na zeď za mnou, cítil jsem se zvláštně, "vykašli se na ni. Nestála ti za to. Věř mi."

"Co to plácáš, nevíš ani, o kom se bavíme.."

"Ale vím, Alexi, věř mi."

"Jak ti mám věřit takovýdle kokotiny?"

"Žádný kokotiny, ale rady - vykašli se na Mell. Stejně šukala jinýho, byl's jí ukradenej, celou tu dobu, co jste spolu byli, jsi jí byl ukradenej."

To mě trochu zarazilo - jak mohla nějaká jednooká šťabajzna vědět, že se moje holka jmenovala Mell a že šukala s někým jiným a že jsem jí byl ukradenej. Tohle všechno jsem tak nějak tušil, ale jak to mohla VĚDĚT ONA? Zapálil jsem si další cigaretu a chvíli na ní koukal svým zabijáckým pohledem. Nepovolila, ani se neusámala, ani neušklíbla. Byla pořád naprosto klidná, popíjela z flašky a kouřila jednu cigaretu za druhou. Asi proto, že jsem nic neříkal, začala vykládat znovu:

"Víš, nesmíš tak lpět na minulosti. Nemůžeš si všechno archivovat, všechno zapisovat a pamatovat. Nemůžeš se trestat za věci, který's podělal už několik let zpátky. Nemůžeš se omluvit lidem, který's ranil, protože už o tvoji omluvu nestojí. Nemůžeš bejt tak sentimentální, tak ubrečenej a slabej. To prostě nemůžeš, Alexi, věř mi."

Začínalo to bejt divný. Jaktože o mě ta ženská tolik ví? Bylo mi divně, přejel mi mráz po zádech, hluk od okolních stolů a televize jsem přestal vnímat - byl jsem jen já, ona a praskot cigaretovýho papírku, když si jeden z nás potáhl. Chtěl jsem něco říct, ale jako bych měl sešitý ústa - nevydal jsem ze sebe ani hlásek. Dokonce jsem ani nekouřil. Jen jsem seděl nad sklenicí piva a vína a zíral jí do oka.

"Nechci ti říkat co máš dělat, ale jsme si daleko bližší, než si myslíš, a proto mám alespoň právo ti říkat věci na rovinu. Nechci tě ranit, chci ti pomoct. Chci aby ses přes to dostal, abys vstal z mrtvých a začal žít, aby ses rozhodnul, co se svým životem uděláš. Udělalo by mi to velkou radost, kdyby ses nad sebou jeden večer pořádně zamyslel a popřemýšlel o věcech, který je potřeba změnit. Udělalo by mi to obrovsoku radost, Alexi."

Ucítil jsem, že to půjde, a tak jsem promluvil: "Hele, dámo, nevím kdo jste, ale..." Nestihl jsem doříct ani první větu z mýho přípravenýho monologu o tom, jak si dovoluje mi tvrdit tyhle věci, kde se o nich dozvěděla, kdo kurva vůbec je a jak si tohle všechno představuje, a ta žena, co seděla naproti mě, ta žena s jizvou místo jednoho oka, se celá proměnila v popel a sesypala se na židli. Jak popel spadl, rozvířil se kolem celýho stolu a já se zakašlal. Když jsem přestal, nevěřil jsem svým očím, nechápal jsem tu situaci. Nebyla tam, prostě tam NEBYLA. Otočil jsem se na barmana a zeptal se ho: "CHLAPE, VIDĚL'S TO TAKY?" Barman se se na mě podíval a odpověděl:

"Co jako bych měl vidět?"

"Tu ženskou, co tady seděla se mnou! Proměnila se v popel a najednou tu není! Co to je za blbej vtip?"

"Jakou ženskou?", odpověděl barman a díval se na mě jako na blázna.

"No.. tu, co tady seděla, teď tady byla."

"Chlape, nevím co bereš, ale musí to bejt pořádný svinstvo. Žádná ženská tady nebyla už pár tejdnů, sem ženská páchne jednou za uherskej rok!"

Podíval jsem se znovu na stůl a židli, ale žádnej popel tam nebyl. Žádnej důkaz, žádný stopy. Posadil jsem se, dopil víno i pivo, flašku vína si vzal s sebou pod bundu a zaplatil. Když jsem vyšel před hospodu, díval jsem do všech směrů, jestli tam někde ta jednoočka není. Nebyla. Zapálil jsem si a šel domů, plnej zvláštní pachutě v celým mým těle. Bylo chladno a já neměl peníze na teplý boty, jak neobvyklý..

Make some music, bitch

-Klikejte na čtverečky a vytvořte si úletovou melodii. Psycho jak prase!

Vůbec nic, tohle nečti

Alexův největší problém byl asi ten, že byl prostě nula. Každej den si jako nula připadal a to ho pochopitelně vedlo ke zvláštním myšlenkovejm pochodům, kdy rozebíral naprostý zbytečnosti, kvůli tomu, že jednal jako nula. Všechno to bylo už tak kritický, že se s tím smířil a jen čas od času se pokusil něco změnit. Moc často se to nepovedlo. Život byl zkurvenej a ženský měly tajemství. Koho to tenkrát sralo.

Zapaloval si zrovna druhej joint, když vtom zazvonil telefon. Na druhým konci byl jeho advokát:

"zdravím Alexi"

"nazdar Gregory. tak jak to vypadá?"

"noooooo.....", došlo mi, že to nevypadá dobře, "nevypadá to moc dobře, abych ti řekl pravdu."

"to je jasný. v pohodě."

"ty seš v pohodě?"

"jo, jsem v pohodě. stejně díky. někdy se stav, dáme prda!"

Gregory poděkoval a zavěsil. Alexovi mezitím doutnal joint, ale on netahal, takže měl plnou náruč popelu. Podíval se na sebe a začal se hrozně smát. Pak to znova zapálil a dokouřil. Život byl dál skvělej, ale on byl nula. Správně! O tom to celý totiž je!

[..........................................]

..z předsíně slyšel pomalu a potichu se přibližující osobu. Alex držel velkou pánev na smažení a improvizovaný plamenomet z laku na vlasy, izolepy a zapalovače. Nevěděl kdo to je a co chce v jeho bytě. Byl to VETŘELEC! Adrenalin na maximu, strach na maximálním maximu. Na zemi uviděl časopis Maxim..

Rozhodl se jednat - vyskočil zpoza rohu a zažehnul plamenomet. Během sekundy se tmavá předsíň rozsvítila červenou, žlutou a černou barvou a Alex neviděl nic víc než obrovský plamen před jeho polozavřenými víčky. Vetřelec začal křičet jako malá holka a upadl na zem. V tu chvíli Alexovi došlo, že tohle všechno byla velká chyba.

"TY JEDEN DEMENTNÍ VYHULENEJ ZASRANEJ ČURÁKU!! co si do prdele myslíš že děláš?!!!"

-byl to Gregory.

"VŽDYŤ JSEM TI PSAL ZPRÁVU, ŽE PŘIJDU A DÁME PRDA!"

-Alex byl v hajzlu.

"Mám spálenej ksicht!! KURVA! MUSÍM DO NEMOCNICE!"

Všechno se to trochu posralo a to právě díky tomu, že Alex byl nula co zapomněla že půl hodiny zpátky četl zprávu, kde mu Gregory oznamuje, že za chvíli příjde. Byl zhulenej jak papuč. Kurva. Zvedl Gregoryho ze země a naložil ho do auta. Jeli si to v Cometě '65 po bulváru, jeden zkouřenej, jeden popálenej. Veselá dvojka.

[..........................................]

Za půl roku ho Alex potkal znovu. Pořád se nemohl přenést přes to, že mu spálil půlku hlavy. A taky přefik jeho ženu. A zničil jeho auto. Ukradl mu psa a požadoval výkupný.. Vlastně to ani nebyl taková nula. Jen to měl prostě v píči.

.

Není důležitý vyhrát, ale zkoušet to. Pořád. Nebo taky ne.

-JAYKAY Rowling, NY Times 1991

jen tak "ze srandy": ropná skvrna

Formát

Sem pěkná kurva
zformátoval sem si disk
a na něm spoustu fotek a obrázků
a písniček
a videí
a spoustu dalších vzpomínek
potom jsem si to všechno uvědomil
a šel si dát cígo.

Kdyby se stalo něco na styl EMP
ale globálně
a VŠECHNO by se smazalo
tak bysme byli v prdeli
a šílenost na ulici
by byla na denním pořádku
...
a pak bych si dal cígo.

Jsou to jen věci
mnohem smrtelnější než vzpomínky
než duše
než želvy.
Valím na vás svoje oční bulvy!

Sen nesvaté noci

Zdálo se mi o bouřce
stromy se kývaly ve větru
a bušil do nich déšť
a nikdo tam nebyl
stál jsem tam a čekal
na ni,
ale nepřišla.

Zdálo se mi o staré továrně
prázdné
rozpadlé
zapomenuté
a běhali tam lidé
a mě neviděli
a já je taky ne
jen jsem je cítil,
ale nechtěl jsem je cítit.

Zdálo se mi o obrovské louce
která nebyla zelená a plná květin
ale šedá, tmavě modrá, rudá,
nebe zatažené,
nějaké tváře
a ta moje tam nebyla.

Zdálo se mi o nemoci
o zhoubné nemoci
nemohl jsem se bránit
a všem to bylo fuk
a já se smál, protože
mi to bylo taky fuk.

Probudil jsem se
vykouřil dvě cigarety
vypil hrnek kafe
dal si loka ze zvětralýho vína
a snažil se nepřemýšlet.
Nejde to.
Promiň, já nemůžu.

Roku dvatisícedebil

Euforie z modernizace
obavy ze sebedestrukce
radosti ze zakázaného ovoce
smyslů zbavení, nezlomení
několik takovejch zmrdů
kouřící cigaretu v parku
červen nebo leden.
Neznámé civilizace
šest lidí ovládajících planetu
bolest z budoucnosti
KURVA
a je pozdě
a je smutno.
Konec tebe i tebe
mě ne
já mám vodu.

tojefuk

1.

Krása nemusí nutně znamenat dokonalost,
krása může mít svoje chyby
a kříchy
a vrásky na kundě
Krásná není žena,
která chce být krásnou, ale
žena, která neví že je krásná.
A jestli ne,
jak vysvětlíte déšť
nebo ranní kafe a cigaretu,
války.
-krása-
A pak spatříš to,
po čem jsi
PODVĚDOMĚ
toužil už desítky světelných let,
a nemáš slov.
-přirozeně-
Protože život si rád hraje
a servíruje nám
tyhle sračky.
Tak zavři oči a usni, nech si
zdát krásnej sen,
zlato,
jen se potom neptej PROČ,
já odpověď neznám.
Jen možná vidím něco tam,
kde ostatní ne.
Možná jsem ale taky
Papež, viď?

2.

To ticho před bouří,
ohromné blesky,
krása přírody,
čekání na útok
(proti kterému nelze bojovat.)
Nezbývá než se vzdát.
Uklonit se.
Prosit o odpuštění
a neztrácet víru v
lepší/horší zítřek.

5.

Čas od času jsem musel jít nakoupit nějaký jídlo, abych nechcípnul. Většinou se moje strava skládala z rohlíků, salámu, činských polívek, zeleniny, párků, kečupu, nějakýho toho masa a brambor. Když jsem šel nakoupit ráno, počkal jsem s cigaretou až po snídani, protože mi pak chutnala líp.

Vrátil jsem se, udělal si kafe, namazal rohlík, snědl ho, vyšel na balkon a u kafe si zapálil cigaretu. Bože, jak skvěle chutnala. Všechno se zdálo být tak nepodstatný a zbytečný. Vdechoval jsem ohromný dávký nikotinu a vesele je vydechoval do ranní mlhy. Cítil jsem se jako král, aspoň na okamžik. Když jsem dokouřil, sjel jsem výtahem dolů, nasedl do auta a jel do práce. Tam jsem přesedl do dodávky plný balíků a zásilek, nastartoval a začal PRACOVAT.

Bylo kolem půl čtvrtý a počasí stálo za hovno. Všechny balíky jsem měl rozvezený a ikdyž jsem měl končit až za půl hodiny, vysral jsem se na to a zapadl do nějakýho baru, kde jsem jakživ nebyl. Nebyl to takovej pajzl jako můj oblíbenej bar u činžáku, ale to pivo, co tam čepovali, byl těžkej humus. Po prvním doušku jsem to vyprskl zpátky do sklenice a zakřičel na barmana: „CO JE TOHLE ZA SAJRAJT? TO SES DO TOHO VYCHCAL NEBO CO?“ Barman vypadal překvapeně, asi tady nebyli zvyklí na takový zmrdy, jako jsem já. Nicméně ke mě přišel, vzal mi půllitr, odnesl si ho kamsi dozadu a vrátil se s novým. Ochutnal jsem a bylo to lepší. Barman se na mě zabijácky podíval, já si zapálil cigaretu a s úsměvem jsem na něj mávnul, jakože jsem spokojenej. Mezitím venku začalo pršet a já malým oknem sledoval, jak kapky dopadají na chodník a na deštníky kolemjdoucích, jak se auta prodírají proudem vody valícím se po silnici. Byla to nádhera. Dopil jsem, zaplatil a vyšel ven. Dodávka stála pár desítek metrů od baru, mohl jsem k ní rychlou chůzí doběhnout za dvacet vteřin, ale já šel pomalu a vychutnával si, jak moknu jako slepice. Lidé, co neměli deštníky ani kapuce běhali tam a zpátky jakoby nechápali, co se děje. Já šel pomalu a vyrovnaně.

Nastoupil jsem a koukal před sebe, aniž bych strčil klíčky do zapalování. A v tu chvíli mě to napadlo – BUM – pořídím si SLEPICI! Už dávno jsem po tom toužil, mít svoji vlastní slepičku. Něco mě na těch zvířetech fascinovalo. Možná to, jak byly jednoduchý, nebo to, jak srandovně se pohybovaly, nebo snad jejich přihlouplý kdákání doprovázený nepříčetným výrazem v obličeji. Čert to vem, prostě jsem chtěl slepici. Kde ale do prdele ve městě seženu slepici? Napadla mě jediná možnost – zajet do tý opuštěný části města, do tý, co vypadala jako vesnice, přeskočit nějakej plot a sebrat slepici rovnou z kurníku. Jo, to je dobrej plán.

Dodávku jsem zaparkoval v areálu firmy, přesedl do svýho fordu za dvacet tisíc a z přihrádky jsem vytáhl takovou plátěnou bílou tašku, do který jsem hodlal slepici chytit. Za dvacet minut jsem už projížděl ulicemi a hledal nějakou pěknou ohradu s drůbeží. Měl jsem štěstí. Zahlídl jsem pět šest slepic za plotem, procházející se kolem dokola a kdákající jedna na druhou. Zaparkoval jsem, vzal si tašku a šel na to. Stěží jsem přelízal plot a když jsem byl asi v půlce tohodle tríčku, spadl jsem do bahna pěkně po zádech. „KURVA!“, zanadával jsem a snažil se trochu otřepat. Hovno platný. Ještě před pár minutama pršelo a bláto ze sebe asi jen tak neotřepu. Srát na to. Roztáhl jsem tašku a začal si vybírat slepičku. Všechny byly víceméně stejný – hnědý, s červenou šošolkou a dementním výrazem ve tváři. Kdákali jedna přes druhou a bály se mě. Přikrčenej jsem se k nim přibližoval a dělal „kokokokodák, noták, podtě ke mě holky, náá puťapuťapuťa, kokodák!“. Slepice to moc nerajcovalo, pořád mi utíkaly, já po nich skákal a ony mi vždycky o chlup vyklouzly. Po deseti minutách boje jsem začínal mít pochyby. Možná jsou prostě NEPOLAPITELNÝ! Zkusil jsem to ještě jednou a udělal jsem dobře. Podařilo se mi jednu do tašky lapit. Rychle jsem tašku zavřel, pozvedl před sebe a sledoval, jak se to tý chuďerce nelíbí. Házela sebou a kdákala a nevěděla, CO SE TO DĚJE. Gumičkou jsem uvázal vršek tašky, aby se neotevřela, přelezl jsem plot zpátky na ulici, tašku se slepicí hodil do auta na sedadlo spolujezdce a odfrčel si to pryč.

Kousek před barákem se vedle mě na semaforech postavil cyklista. Jen tak letmo se mi podíval do auta a viděl škubající se tašku a mě, zasranýho od hlavy k patě od bahna, kouřícího cigaretu, s dábelským výrazem ve tváři. Slípka se v tašce tak moc škubala, že spadla na zem. Zvedl jsem ji a znova položil na sedadlo, všiml si zvědavýho cyklisty, ukázal na něj prostředníček a rozjel se na červenou. Doma jsem slepici pustil z tašky ven. Začala běhat po bytě a dělat hroznej bordel. Kdákala na celý kolo, shazovala kde co, narážela do prosklených balkonových dveří. Asi nechápala, že SKLEM prostě neproběhne. Slepice a jejich mozek o velikosti oříšku. Byla to skvělá situace. Zapálil jsem si a pozoroval, jak běhá sem a tam a snaží se tomu přijít na kloub. Ani já jsem tomu zatím nepřišel na kloub, natož nějaká slepice. Spokojeně jsem pokuřoval a zapnul si televizi. Dávali v ní pořad o týrání zvířat.

Tahle doba

Tahle doba je zbytečně
přetechnizovaná
a zbytečně
předražená
a už vůbec není
lidská.
Je
ztracená.

Kdejakej zmrd si říká umělec
protože internet a počítač udělá všechno
za vás
a
vy se ztratíte mezi milionem dalších
idiotů
kteří jsou "umělci"
a je vám to jedno,
protože jinak to ani nejde.

V týhle době jde o peníze víc, než kdy dřív
a duše nic neznamená
pokud se od vás nedá koupit
za padesát tisíc
a
daně z příjmu a daně z jídla
a daně z hoven.
Smutný a zábavný zároveň.

Zapomínáme na svůj původ
na svoje přirozenosti
na svoje děti a prarodiče
zapomínáme na jedinečnost
vyjímečnost,
chceme jenom PENÍZE
kterýma si honíme svoje ptáky.
Do hajzlu s penězma.

Jediný, co vám peníze dají,
je svoboda
a možnost si dovolit,
co se vám zrovna zamane.
Ale peníze vám nedají
lásku
radost
přátelství
a hlavně tu zkurvenou
duši.

Tahle doba je zbytečně složitá
pro mě nepochopitelná.
Ale není to jen dobou
je to především
tebou
a
mnou,
samozřejmě.

Je to stávka

DJů

Příspěvek jak prase

Divný prázdno v duši

Fikce 2

Začalo to jako omyl.

Přihlásil jsem se tady ve městě na střední, vzali mě a zařídili mi ubytování v párset metrů nedalekým intru. Pohoda, pět minut do školy, ve velkým městě.. bude to zábava, říkal jsem si. Dva týdný před začátkem školního roku se takhle podívám na internetový stránky školy a čtu: „ŠKOLA SE PŘESOUVÁ PŘES CELÉ MĚSTO AŽ DO ŽIDENIC.“ Blbě jsem se zašklebil, vyhledal si novou adresu na googlu a šel jsem břed barák na cigaretu. Venku foukal příjemný větřík a já se těšil, až vypadnu z mýho rodnýho města Ravenholm, i za cenu třičtvrtě hodiny dojíždění. Ravenholm mi toho moc nedal, ale zato hodně vzal. Prokletý město.

První noc na intru byla zvláštní a já neměl zdání, jak se cítit. Na pokoji jsme byli 3 – Já, M a Emsík. Emsík jsme mu začali říkat, prtože byl MC. Chodil v obrovských teplákových soupravách, s rovnou kšiltovkou, pořád něco křičel, mluvil nebo vydával zvuky a toho vypadal, že si jede minimálně v kokainu. První noc na intru běhal po celým patře, jen v trenkách, a křičel „KDO NA TO MÁ, AŤ UKÁŽE ŠULINA! TEĎ HNED AŤ UKÁŽE ŠULINA! WUUUHUUUUH, HIP HOP JEDE, BRÁCHO!. Z vedlejšího pokoje vylezl týpek a hodil po něm banánovou šlupku. Emsík pozoroval, jak mu přistává na hrudi a padá na zem. Potom zvedl hlavu, doširoka se usmál a zakřičel: „TÝÝÝÝÝ PIČO! AŤ ŽIJOU BANÁNY! KDO MÁ BANÁN, AŤ HO UKÁŽE!“. A takhle nějak to s ním pokračovalo celej prvák.

Druhej spolubydlící – M – byl už starší a já si ho spletl s vychovatelem. Potom se šibalsky zasmál a řekl mi, že je sice o dva roky starší, ale nastupuje do prváku. Vousy měl už od patnácti a v hospodě mu nalejvali bez sebemenších pochyb. Výhoda jak děvka. Seznámili jsme se a po celý následující čtyři roky jsme spolu snad vždycky vycházeli, ikdyž jsme oba dost odlišní.

Než jsme šli spát (ano – zkurvená večerka v 10 hodin! Ale časem jsme na podobný věci začali zvysoka srát.), přišla PANÍ VYCHOVATELKA, který mohlo být tak 23, s piercingem v bradě a jazyku a malýma přivřenýma očima. Řekla nám základní pravidla, jak se máme chovat, kde je jídelna, co se tady nesmí, že se tady nic nemůže a podobný zbytečnosti. Když skončila a odešla z našeho pokoje, počkal jsem půlhodinku a šel si zapálit na záchod. Sklopil jsem prkýnko od hajzlu, sedl si, vytáhl tabák a ubalil si jedno špičkový žváro. Seděl jsem a kouřil jsem. Nic víc, nic míň. Hrozně jednoduchá situace.

Nedopalek jsem zahodil do mísy, zhasnul za sebou a odešel se poklidně vysprchovat. Než jsem se stihnul svléknout, vrazila mezi šoupací dveře od koupelny hlavu paní vychovatelka a s obličejem vraha mi řekla: „NO TO SES SNAD POSRAL! VŽDYŤ TO JDE CEJTIT NA CELÝM PATŘE! JAK JÁ TO VYSVĚTLÍM, KDYŽ PŘIJDE NĚCO SHORA? (čímž myslela hlavní vychovatele – elitu internátu)“.

„No.. to nevím, paní vychovatelko. Já měl prostě chuť, tak jsem si zapálil..“, odpověděl jsem a čekal, jestli mě nechá se aspoň osprchovat. Vykulila oči, otevřela pusu, vysunula hlavu a zašoupla šoupací dveře. Ještě jsem slyšel, jak huláká: „OTEVŘETE VŠECHNY OKNA!“. Pustil jsem na sebe spoustu teplé a málo studené vody a užíval jsem si harmonii tekoucí vody.

Skončilo to jako něco úplně novýho. Životy lidí se na intru mění k nepoznání. Všechno vás tam ovlivňuje a ať chcete nebo ne, na konci vyjdete JINÍ. Jestli směrem k dobrýmu, nebo špatnýmu, to je na individuálním posouzení. Ale věřte mi, že nemáte ani zdání, co všechno se tady za mejch mladejch časů stalo a kam všude mě to zaneslo..

Kristína von Dán

Daniel Ďurech

Nedávno jsem narazil na tenhle blog, kde jakejsi Daniel Ďurech publikuje svoji poezii, která je k posrání skvělá.

Blog nemá žádný kategorie, info o autorovi, žádnou možnost odběru. Jedinej člověk z český scény, kterej podle mě má tu moc, aby psal takhle dobře a jmenuje se stejně, jen momentálně vystupuje pod hip-hopovým uměleckým jménem, je rapper James Cole (civilním jménem Daniel Ďurech). Jestli to je nebo není on, to se asi hned nedozvíme, ale ono je to vlastně stejně jedno..

Fikce

Bylo kolem půlnoci a já vyšel zadním vchodem ven, zamkl za sebou a zapálil si cigaretu. Nesl jsem tašku s několika flaškama od vína, kterejch jsem se potřeboval zbavit. Zamířil jsem na náměstí, kde byly kontejnery na sklo. Pršelo, občas zahřmělo a já si po dlouhý době připadal jako člověk, co žije.
Naschvál jsem stoupal do kalužin a kouřil, jako bych měl každou vteřinou zemřít. Igelitová taška plná prázdnejch, smutnejch láhví mě vesele cinkala, ikdyž kolem mě bylo pusto a temno. Pomalu jsem kráčel k popelnicím a přemejšlel nad tím, že jsem rádoby spisovatel bez inspirace a tím pádem nejsem spisovatel. Když nemáte co psát a přesto si připadáte jako někdo, kdo psát chce, je to špatný. Spisovatel by měl mít jakousi sílu (moc) psát kdykoli a kdekoli, protože to je to, co od vás všichni očekávají. Ale já neměl nápady. Neměl jsem život, kterej by mi ty nápady dal. Všechno se mi zdálo moc obyčejný a nezajímavý a zbytečný. Tahle myšlenka o ztrátě, nebo spíš nenalezení inspirace, mi vrtala hlavou už několik měsíců. Chtěl jsem psát, protože to je jedna z mála činností, která mě alespoň trochu naplňuje a dává mi prostor, útěchu v duši, útěk od zkurvený reality, ale nemohl jsem. Všechno bylo ztracený. Já i moje slova. Raději jsem nepřemýšlel a snažil se soustředit na tu dokonalou atmosféru noci a deště. Noc a déšť je kombinace, která mě naplňuje a uspokuje a ukájí moje představy o dokonalosti. Šílenost a tajemno, zvrácenost a zázraky. Nádhera přítomnosti.
Došel jsem k popelnicím se sklem a vysypal do ní obsah igelitky. Zvuk tříštícího se skla mě ohromil a užíval jsem si ho. Kolem zrovna procházel muž, chrochtající, kašlající a motající se na hraně života a smrti. Já sám byl pod vlivem flašky vína a tak nějak jsem s ním sympatizoval. Igelitku jsem schoval do zadní kapsy a zamířil si to k místnímu rybníku, jezírku, vodní nádrži nebo jak to mám do prdele popsat. Cigareta mi dohořela, tak jsem si vytáhl novou.
U rybníku jsem se vychcal a pozoroval hladinu, na kterou dopadaly kapky deště a tvořily nádhernou symfonii zvuků a barev a tvarů. Nic mě nedokáže tak uklidnit jako vodní hladina v noci, když jemně prší a já můžu jen tak stát a dívat se na ni. Jakoby všechny problémy a špatný myšlenky zmizely. Jako bych byl jen já a zbytek vesmíru si vzal obědovou pauzu. Ano, velkou roli v tom hrála ona flaška červenýho, cigareta a nepřítmnost lidí v tuhle noční dobu. Byla to tak úžasná a ojedinělá chvilka, že bych si nejraději vyhonil. Ale ne, nevyhonil jsem si. Pozoroval jsem déšť dopadající na hladinu rybníku, dokouřil cigaretu a rozešel se zpátky domů. Během okamžiku jsem vytáhl další cigaretu a zapálil si.
Zadní dveře jsem za sebou zamkl na dva západy, sundal ze sebe mokrý oblečení, otevřel jsem druhou flašku vína a zasedl za počítač bez jakýhokoli záměru. Vtom mě napadlo, že jestli chci něco napsat, nesmím moc přemýšlet nad tím, co z toho vznikne. Znovu jsem si zapálil a začal psát. Že to bylo vlastně o ničem a že jsem člověk, co nemá co říct, jen POTŘEBUJE něco říct, mě nevadilo. Alkohol a dokonalá atmosféra mokrý noci mě přemohla a já napsal tuhle věc. Teď jsem na konci a přemýšlím, jestli si nalít ještě jednu skleničku, kolik si ubalit cigaret a co dávají v televizi. Smutný a veselý, odporný a nádherný. ŠÍLENOST V BALÍKU. Chci být sám sebou ale nenávidím se. Ha ha ha, ty seš ale čurák. Jdu si zapálit.

blacknwhite

my 2 - "upřímná chvilka"

povídka

Na schůzku s Tomem jsem vlastně ani nechtěl jít, ale nakonec mě přesvědčil a já souhlasil, že se sejdem v půl šestý v kavárně Pelini Top. Hodil jsem na sebe košili, do kapes tabák a papírky a vyrazil jsem. Hned před barákem jsem si zapálil cigaretu a zamířil na nejbližší zastávku tramvaje.

Když jsem tam přišel, Tom už seděl u stolu a pil kafe.

„Nazdar Alexi“, promluvil na mě a já mu pozdrav opětoval.

„Dobrý den, co si dáte?“, zeptala se čišnice.

„Presso bez mlíka a dvě deci červenýho“, odpověděl jsem a zasedl ke stolu a ubalil si cigaretu. Tom pokuřoval, usrkával kafe a debilně se usmíval. To dělal skoro pořád, prostě se debilně usmíval, na očích sluneční brýle, ikdyž byla tma a snažil se tvářit hrozně drsně, což byla jenom jakási póza, ale rozhodně ne on sám. Zapálil jsem si taky a Tom začal konverzovat.

„Tak co, jak žiješ?“, zeptal se.

„Nijak.“, odpověděl jsem bez zájmu a potáhl si.

„Ale kurva.. musíš se už konečně vzpamatovat. Život jde dál, není konec. Máš toho před sebou ještě hodně tak nevěš pořád hlavu.“

„Jasný.“

„Jasný? To je všechno co mi dneska hodláš říct?“

„Co bych ti měl říkat? Co by sis PŘÁL SLYŠET?“

Tom se na mě zadíval opovržlivým pohledem, típl cigaretu, upil z kávy a pokračoval:

„Alexi, vím že tě před měsícem opustila holka, o který sis myslel, že je to TA PRAVÁ a vím, že to musí bolet a vím, že není lehký se z toho dostat, ale KURVA, musíš se vzchopit. Od tý doby jseš jak chodící mrtvola. Nekomunikuješ, nic tě nezajímá, nemáš žádnej názor, nebavíš se, nikam s náma nechodíš. Je to jen ženská, tak kurva nedovol, aby tě úplně zničila!“

Měl pravdu. Před měsícem mi moje holka řekla, že už to není, co to bejvalo, což jsem vůbec nepochopil a potom si sbalila věci, políbila mě na tvář a zmizela. Kdybysme spolu byli pár měsíců, nebo rok, nebyla by to taková katastrofa. Jenže my spolu byli víc než pět let a ikdyž to ne vždycky byl pohodovej vztah, rozuměli jsme si jako nikdo jinej. Byli jsme schopní dělat věci, co ostatní nedokázali. Bavili jsme se o věcech, který bych nikomu jinýmu neřekl. Milovali jsme se. Byla to ta kurva zvaná láska. Teda, z mojí strany určitě. A potom najednou bum. Něco jí v hlavě přeskočilo, začala se chovat odtažitě a nepříjemně, jako by se v jejím životě stal nějakej zásadní zvrat, ale nechtěla mi ho prozradit. Snažil jsem se ze všech sil být co nejpříjemnější a nejlepší přítel a doufal, že ji to přejde. Jenže po několika měsících, co se situace pořád zhoršovala, mi řekla že je konec. Zabouchla za sebou dveře a já ji už nikdy neviděl. Tu noc, kdy odešla, jsem zapadl do nejbližšího baru a nasával jako nikdy. Padla spousta whisky a spousta cigaret. Asi v půl šestý ráno mě barman vyhodil, že zavírá, já se dopotácel domů a tři dny ležel v posteli a kouřil a pil víno. Něco se ve mě hnulo, což bylo v pořádku, protože po každý dlouhý známosti, která skončí, se ve vás něco hne a něco se změní. Jenže tohle bylo horší. Nebyl to jen smutek a zlost, byla to i naprostá beznaděj, zoufalství a konec světa. Všechno šlo do sraček. V mejch třiadvaceti letech jsem se cítil na dně. Úplně na dně.

Nedivil jsem se tomu, co Tom říkal. Měl pravdu, fakt že jo. Od tý doby jsem byl jinej člověk, kterýho jsem vůbec neznal, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Často jsem si říkal, že je čas se vzchopit, začít znova, bejt zase veselej se špetkou optimismu. Jenže to nešlo. Ani po týdnu, ani po měsíci.

„Tome,“ začal jsem, „promiň že se chovám jak se chovám. Doufám, že se z toho brzo dostanu, ale nevím kdy. Může to být zítra, za půl roku, nebo možná taky vůbec. Nevím. Ale co vím je, že se s tím potřebuju poprat sám, chápeš?“

„Pochop, že ti chci pomoct, Alexi. Jsme přátelé už kurva dlouho a ničí mě, když tě vidím v tomhle stavu..“

„A já si toho vážím, ale tohle je můj boj a potřebuju čas. Nic víc, doufám.“

„No jo, tak jo, nechám ti volnost a budu věřit, že se uzdravíš.“

„Díky.“

Hodili jsme na sebe poloviční úsměv, mě přinesli kafe a víno. Další půlhodinku jsme posedávali a konverzovali. Teda, spíš konverzoval Tom. Já přikyvoval a občas řekl „Aha“, nebo „Jasný, jasný“. Když jsme skončili, popřáli jsme si hezkej zbytek večeru a každej šel svojí cestou.

Doma jsem si sedl na balkon, otevřel láhev vína a opil se do němoty. Po vykouření asi tuctu cigaret jsem se odpotácel do postele a oblečenej jsem usnul. Život stál za hovno. Já jen doufal, že to někdy skončí. To jsem ale nevěděl, že tenhle stav bude trvat ještě hodně dlouho a bude mít dost drastický následky. S odstupem času si říkám, že mě to mohlo napadnout.

povídka: Typická fotrovinka

Alex drhnul krev z podlahy starým ručníkem a s klidnou tváří si pokuřoval cigaretu. Ezio držel v ruce mop a čistil větší šmouhy. Oběma bylo kolem dvaceti a znali se už nějakej ten pátek. Alex vstal, odklepnul si, zahodil ručník a zamyšleně promluvil:

„Jakej je tvůj otec?“

„Cože? O čem to sakra mluvíš?“, zaskočile odpověděl Ezio.

„Ptám se tě, jakej je tvůj táta.“

„No.. můj táta je docela hajzl.“

„Aha.. a co to kurva znamená?“

Ezio zahodil mop, vytáhl krabičku a zapálil si taky. Oba stáli opření o stěnu a pod sebou měli tmavě červený zejírko plný odlesků.

„No, řeknu ti jednu takovou TYPICKOU FOTROVINKU! Pár let zpátky, když sem byl ještě na střední, jsme jeli s otcem kamsi do obchodu. Po cestě zpátky tak čekáme na křižovatce, naskočí zelená a my se rozjedem. Vtom nám do cesty vlítne auto, řízený nějakou ženskou, co si očividně z autoškoly moc neodnesla. Fotr zabrzdil, ona projela, nic vážnýho se nestalo. Jenže to by nebyl ON, aby nějak absurdně nezareagoval. Fotr ju začal sledovat a asi po dvou kilometrech jí nadjel na kruhovým objezdu do protisměru, vystoupil, vytáhl z kufru páčidlo a nerozmlátil jí čelní sklo, kapotu a světla úplně na sračky. Měla tuším dva roky starej model mercedesu..“

Alex se zakašlal kouřem z cigarety a když skončil, zeptal se:

„COŽE DOPRDELE?“

„Jo no.. a pak normálka nastoupil zpátky, já jen čekal v autě a nechápal, on nastartoval a jeli jsme domů.“

„Aha.. takže tvůj otec je tak trochu magor, že?“

„Tak trochu jo.“

...

„..a proč se mě vůbec ptáš na takový sračky?“

„To je fuk. Jdem to uklidit.“

Alex zahodil zbytek cigarety, popadl ručník a začal drhnout krev z podlahy. Ezio ještě chvilku postával a přemýšlel, jak se do vůbec do týhle celý situace připletl. Divnej večer.

Defo

nemám co psát, ikdyž jsem plnej zážitků. klasika.

Tohle

Seděl tak na lavičce a přemýšlel, že se KURVA VŠICHNI mění. Jeho nevyjímaje. Člověk prostě časem přichází na jiný věci a jiný lidi a všechno se pořád omývá znova, ale přitom jinak. Před pěti rokama tu zahradu skoro neznal, občas tam postával a koukal se na obrovskou zářící pouliční lampu. Teď je to jeho útočiště, což je na jednu stranu smutný a na druhou vtipný. Dnešní desátá cigareta ho rychle a jasně ničila. Poslední dobou kouřil jak továrna. Jen tak. Možná z nudy. Zahodil zbytek a vešel dovnitř, zapadly do svýho pokoje a koukal na seriál. Jediný co stálo za jeho čas byly 3 programy, zbytek stál za starou sračku. Televize. Zábavně zbytečnej vynález..

kdo tomu má furt vymejšlet názvy??

problém je, že se dnešní člověk musí stydět za to, že si dal prda. "ooooh!!!! TO JE FEŤÁK!!!!!! AŤ CHCÍPNE!!!!!!!" V šalině na vás čumí jak čuráci, nevíte proč. Sereš na ně. můj pokřivenej svět, kterej se mi líbí.

můj arabskej kamarád povídá:

"Hej, dáme do toho dvě extáze a to se rozpustí!! Kdo by si toho všiml, je to tam velký jak PÍČA!!"

"Ten fotbalista ten byl úplně NA PIČU!!!"

"Né to néé,... to je SRAČKA."

"To je úplně V PÍČI tohle.."

Život na ulici a mimo ulice v nesprávnej čas na nesprávným místě. Nebo naopak. Žádnej rozdíl.

("jsme šílení...") Cole

Zloba a nenávist

Už to prostě nevydržel. Ruplo mu v bedně. Zahodil všechno co do teď měl a znal a rozhodl se to skončit. Otevřel zásuvku nočního stolku, vytáhl už dlouho nepoužitou beretu, zkontroloval zásobník a vzal si ještě jeden. Pistoli si schoval za pás, zamčel a zadním vchodem vypadl pryč.

Venku bylo nepříjemný teplo, ikdyž už byl pozdní večer. Šel po ulici a vybíral si oběť. Všichni se mu zdáli stejně dementní a ubohý, ale nezasloužili si smrt. Lidi to maj holt v povaze, i on to měl v povaze, ale nebyl zas takovej hajzl, aby trestal hříchy, o kterejch nevěděl. Vešel do fastfoodu a obědnal si dva cheesburgery. Jestli mu tam dají hořčici, všechny je postřílí, řekl si. Dali mu tam kečup. Kurvy.

Snědl cheesburgery, tác shodil ze stolu a odešel. V hlavě měl zlobu a v očích šílenost. Kolemjdoucí se mu vyhýbali obloukem, ale jeho to nesralo. Bylo mu to vlastně příjemný. Zastavil se v boční uličce, kde nikdo moc nechodil a zapálil si cigaretu. Díval se před sebe a nepřemýšlel, protože by ho to mohlo stát život. Když dokouřil, znova se rozešel a mířil do centra.

U nádraží ho zastavil nějakej zmrd, co chtěl cigaretu. Dal mu jednu ránu do břicha a shodil ho na zem. Padesát lidí kolem se otočilo a zíralo, ale nikdo si nedovolil hnout brvou. Zbabělý čuráci, pomyslel si a doufal, že někdo něco udělá, aby mohl on něco udělat. Nic. Smůla.

Beretta za pasem k němu promlouvala. "Tak už něco udělej." Neposlouchal. Nedělal nic, jen chodil a díval se rovně před sebe. Zloba ho neopouštěla, naopak sílila. Měl v sobě tolik nenávisti, že kdyby jí bylo ještě o trošku víc, začal by bezmyšlenkovitě střílet kolem sebe. Nevěděl přesně proč, ale cítil se na dně. Poslední dny byly těžký. Poslední měsíce a roky byly těžký. Celej jeho zesranej život byl těžkej.

V půl jedenáctý si v supermarketu kupoval flašku levný whisky. Pokladní ho probodávala očima, on probodával ji. Zaplatil a s kamenným výrazem odešel. Starej chlápek od ochranky ho pozoroval, ale byl moc podělanej, aby mu něco (cokoli) řekl. Škoda, mohl to schytat přímo mezi oči.

Ve dvanáct měl celou flašku v sobě. Popíjel, když chodil a sral na policajty a sral na úplně všechno. Flašku zahodil do koše a byl ožralej jak doga. Šílenost v jeho očích byl teď daleko intenzivnější a šílenější. Nedokázal už ani nemyslet. Nevěřil ničemu a nikomu, hlavně ne sobě. Sedl si na lavičku kdesi u divadla a pozvracel se. Bylo mu špatně, což bylo dobře. Nejlíp se totiž cítil, když mu bylo nejhůř. Vytáhl pistoli a prohlížel si ji. Držel ji v rukách a mířil sám na sebe. Zíral do hlavně a nevěděl, co se stane. Palec si dal na spoušť a zajímalo ho, jestli ji zmáčkne. Minuty koukal do tý hluboký černý hlavně a doufal, že dostane výsledek. Jakejkoli posranej výsledek týhle posraný situace. Spása od boha, spása od ďábla.

Druhej den ráno se probudil u sebe doma. Měl opici, ale okamžitě přešel k ledničce a lokl si z otevřený flašky vína. Přešel k oknu a roztáhl žaluzie. Venku všechno hořelo. Červená barva se míchala s oranžovou a žlutou a stromy padaly k zemi a všude byl chaos. Viděl mrtvolu sedící v hořícím autě, hlavu opřenou o okýnko, ruce připoutaný želízkama k volantu. Nejspíš byl v pekle. Doufal že je v pekle. Peklo dávalo totiž aspoň nějakej smysl.

Výhra nad automatem

Dneska jsem vyhrál nad automatem!! Moje Miňonky se zasekly a pak spadly dvoje, za jednu cenu. Zkurvenej intr a jeho equipment, já tomu ještě ukážu!!

Zase něco

Pátek večer, Brno-centrum. Pršelo jak děvka a Alex si to mířil přes náměstí do hospody. Kouřící cigareta mu zmokla a víc než půlka byla nepoužitelná. Zahodil ji a zapálil si další. Potkával spousty mladejch, bezvýznamenjch lidí, co měly tupý obličeje a tupě na sebe hulákaly. Všechny světla se odrážely v obrovskejch kalužích a vracely se zpátky tam, kde měly být. Večer teprve začínal a Alex potřeboval aspoň dva panáky.

Zapadl do hospody a ještě než se posadil objednal si u baru nejlevnější whisky s vodou. Bundu hodil na protější židli, vytáhl rozmočenou krabičku cigaretu, jednu vytáhl a zapálil si. Čekal než mu přinesou chlast. Přinesli ho, Alex to do sebe kopl, a ještě než barmanka stihla odejít, objednal si další.

Z druhýho konce hospody se k němu připotácel nějakej šulin. "Nemáš cígo?", zeptal se. "To si piš že mám, ty čuráku. Ale nedám ti. A víš proč? Protože tě vidím pět sekund a už mě sereš", odpověděl Alex a díval se mu přímo do očí. Chlápek nevěděl, jak se zachovat. Už v sobě něco měl a tuhle reakci nečekal. "Jen sem se zeptal..", prohodil a odešel škemrat o stůl dál. Buzerant.

Barmanka přinesla druhou whisky s vodou, Alex se na ni usmál nejlíp, jak to uměl (což moc neuměl) a típl cigaretu. Druhou rundu si vychutnával. Popíjel asi deset minut, do toho se hrabal v telefonu. Hledal něco, co nemohl najít. Když dopil, objednal si další. Barmanka přišla, přinesla další whisky, usmála se na Alexe (ona to narozdíl od něj uměla) a odešla. Je hezký, když se na vás ženská usměje. Málo co je lepší, než úsměv od hezký holky.

Třetí rundu pil ještě pomaleji než druhou. Stihl vykouřit dvě cigarety a jednou jít na hajzl. Když dopil, podíval se do peněženky a přesně jak si myslel, na další drink už neměl. Přešel k baru, zaplatil a naposledy se usmál na barmanku. "Mějte se, pane. Doufám, že se tu ještě někdy ukážete", promluvila k němu hezká barmanka. "To těžko, slečno", odvětil Alex a vydal ze sebe svůj nejlepší úsměvnej výkon za poslední dobu. Hodil na sebe bundu a vyšel ven. Pořád pršelo.

Všude byly zase ty dementní obličeje a jejich dementní nositelé. Nestyděl se za to, že nemá rád lidi. Prostě to tak bylo. Měl rád kočky, kačeny, slony, motýly a pět dní starou Mattonku v pomačkaný pet flašce. Ale lidi ne. Připadali mu trapní. Jo, a Alex byl největší génius na světě. On na to prostě PŘIŠEL!

Nastoupil do šaliny a otřepal se jak to dělají zvířata, když zmoknou. Pár lidí se otočilo a divně se dívalo, ale když spatřili jeho opotřebovanej a unavenej obličej, otočili se zpátky a hleděli si svejch věcí. Alex si nic nemyslel a nic nedělal a celkově si nijak nepřipadal. Jen další zbytečnej den, kterej mohl bejt horší, nebo taky lepší. Nebo nemusel bejt vůbec. Hovno by se stalo.

asi povídka.

A zase. Nálada na hovno. Alex se snažil postavit tašku na zem a opřít ji o postel. Vždycky když to udělal, spadla. Zvedl ji a znova ji opřel. Spadla. Zkusil to ještě jednou, pak si řekl "NASRAT!" a šel si zapálit na balkon. Koukal na noční město snažil se nemyslet na nic víc, než na hořící cigaretu. Všechno bylo zbytečně komplikovaný. A nejvíc byl komplikovanej on sám. Nevyznal se ve svejch pocitech, ve svejch emocích a nedokázal sám sobě porozumět, což považoval za poměrně velkej problém, se kterým se pral celej život. Člověk by řekl, že sám sebe chápe, ale to není vždycky pravda. Kolikrát děláte věci, protože je prostě děláte. A když se vás někdo zeptá "proč?", nemáte co říct. Hlavu měl plnou věcí, který ho nezajímaly, ikdyž by ho zajímat měly a on se snažil soustředit jen na tu podělanou cigaretu. Marně.

Vešel zpátky do svýho směšně malýho bytu a sedl si za počítač. Chvíli brouzdal internetem, ale zjistil, že ho vlastně internet nezajímá. Zajímaly ho houpačky, rohlík se salámem, hranatý kolo, masky, ale ne internet. Zvedl se a šel se napít z kohoutku do koupelny. V potrubí byl asi zase nějakej bordel, a tak tekla rezavá voda, která chutnala jako sračky. Vyplivl to do umyvadla a přešel k ledničce. Vytáhl posledních pár koleček salámu a hodil si je na dva dny starej rohlík. Nebylo to nic moc, ale lepší než voda, co chutná jako sračky.

Dojedl a šel si znova zapálit. V krabičce měl poslední čtyři cigarety a peníze na další krabičku byly stejně nedosažitelný, jako možnost dojet Favoritem na Jupiter. Snažil se nemyslet na peníze a na bordel ve svý hlavě a zapálil si. Dým mu vlezl do očí, ale to nebyl problém. Naopak mu to dokazovalo, že ještě pořád žije. Půl dvanáctý večer, dvanáct stupňů a zbytečnost vysící ve vzduchu. Upadl mu kotel. Nic, konec, zahodil zbytek cigarety a vrátil se k počítači.

Na ploše měl fotku slepice. Slepice jsou tak pitomý a jednoduchý stvoření, až v nich viděl jakousi krásu. Trošku se pousmál (ten den poprvý), klikl na ikonu Wordu a začal psát. Psal nějaký hovna, o kterejch nedoufal, že můžou někoho zajímat. Ale co. Psaní byla jedno z mála možností, jak utýct a schovat se ve svý malý mušli, kde je tma a teplo a můžete si dělat, co se vám zrovna zachce. Psaní byla úleva. Psaní byla aspoň malá naděje na lepší časy..

Nejdokonalejší je nedokonalost.

Realita

Realita je strašně nudná. Proto pijeme alkohol, proto bereme drogy, koukáme na televizi, čteme knihy, děláme že jsme někdo, kdo nejsme, proto si ráno vybíráme oblečení a proto se chováme, jak se chováme. Realita nás obtěžuje a bylo by nejlepší ji úplně zrušit. Vyspat se s prostitutkou a zapálit si cigaretu z emirátů. Nevidím nic, co by se mi líbilo a to proto, že žiju v realitě. Chtělo by to změnu. Třeba si uměle změnit realitu v sen. To by možná šlo..

Drsnej týpek

Alex byl drsnej chlap. K snídani si dával kameny se štěrkem a zapíjel to benzínem. Po cestě do práce, když jel po dálnici, střílel kolemjedoucí řidiče samopalem. Když ho zastavili policajti, sejmul je taky. V práci dělal všechno, jen ne svoji práci. Když se mu někdo opovážil vzdorovat, rozbil mu nosem pěst. Ve čtyři hodiny odpoledne skončil, vzal si výplatu a jel na nejbližší benzinku koupit 5 litrů benzínu, kterou po cestě domů vypil. K večeři si dal buvolí kost, drink z našlehanejch železnejch tyčí a zajedl to deodorantem Axe. Sledoval Česko-Slovensko hledá superstar, poslal 5 esemesek Marinu Kurcovi a šel spát. Nikdo na něj neměl a on si toho byl vědom.

Jednou takhle v podvečer, když se zrovna vracel z práce, ho zastavili policajti. Už vytahoval samopal, když si všiml, že jeden z nich je jeho bývalej kamarád. "Nazdar", oslovil ho. "Nazdar", odpověděl policajt. "Dáš si prda?", zeptal se Alex a ukázal na patnáctikilovej sáček hašiše na sedadle spolujezce. "Ne, díky", odpověděl kamarád-policicista a trošku se zasmál. "Co jsem provedl, pane?", zeptal se ironicky Alex. "Ále.. vlastně nic, jen jsem tě poznal a chtěl tě pozdravit..", odpověděl kamarád-policajt. "Aha. Tak to mi seš hovno platnej!", zareagoval Alex a platil mu tuhle laskavostho třiceti kulkama do hrudníku. Jeho kolega si nedovolil hnout brvou, jen sledoval, jak bezmocně padá k zemi. Alex nastartoval svůj Dodge Charger model 69, vyhodil z okna flašku absinthu, která se mu zakutálela pod pedály a odfrčel si to pryč.

Pět dní nato se Alex potkal s kolegou policicsty-kamaráda, kterýho zastřelil. Koukali na sebe, potom Alex zakřičel: "JESTLI MÁŠ NĚJAKEJ PROBLÉM, TAK MI TO KURVA ŘEKNI. A JESTLI NE, TAK BĚŽ DO PÍČI!". Kolega policisty-kamaráda si nasral do trenek a s pláčem utekl. Alex si zapálil 4 cigarety naráz a následně je zahodil. Neměl chuť kouřit.

O šest let později byl na dopravním magistrátu, kde mu řekli, že mu prošla technická na jeho vozidle. Alex vytáhl kudlu a podřezal úředníka, kterej ho tak rozrušil. Vzápětí přiběhl druhej, kterej mu vydal všechny potřebné dokumenty, aby si mohl dál jezdit dle své libosti. Alex ho kopl do obličeje, poděkoval a odešel. Ten večer měl málo benzínu a tak byl nervózní.

Kde kdo by mohl říct, že Alex byl blázen, šílenec, magor, insane nigga. Ale to vůbec není pravda. Alex byl jen člověk, co se s věcma nesral a dělal to, co ho zrovna napadlo a líbilo se mu. Možná právě proto si jednoho sobotního odpoledne ustřelil hlavu raketometem, jak to viděl v nějakým animáku. Nechtěl zemřít obyčejně, jako zbytek světa, chtěl umřít jinak. A raketomet mu k tomu pomohl.

Když po šesti letech přišel ke hrobu Alexův syn, rozplakal se a řekl jednu jedinou větu: "Tati, já tě miluju." Jeho syn - Filip - neváhal ani minutu, opatřil si benzín, zbraně a drogy a jel si dělat, co se mu zachtělo. Tahle rodina prostě (ne)byla v pořádku..

doufám že brzo chcípnu

Večer

Alex si kráčel po mokrý ulici a dokuřoval patnáctou cigaretu. Byla už tma a foukal studenej vítr. Jeho letní bunda mu byla pěkně k hovnu. Zahodil nedopalek, odkašlal si a rozběhl se na zastávku.

V trolejbusu seděla spousta lidí, která mu nic neříkala. Za oknem se znova lehce rozpršelo a všude se třpytila spousta barev a odrazů a do toho ta okouzlující atmosféra noci. Život byl, je a bude vždycky kurva. Alex se tenkrát ale cítil o něco málo líp. A to nejspíš stačí.

Večer u intru

Schválně jestli někdo uhodne, jak je tohle focený..

(odpověď: vzhůru nohama přes rozkrok.)

Proud myší a šlenek

Filip není zas tak špatnej člověk. Sice je to typická zkuřka s ledvinkou plnou huličskejch potřeb, ale na druhou stranu je to asi nejochotnější člověk, co znám. Nojo, ironie.

V Bystrci je to strašně divný. Všude samej panelák, policajti pomalu projížděj ulice a pomáhají nám a chrání nás, zvuky aut, jezdících šedesátkou pět čísel vedle vás.. a tma. A ožralej zpívající chlápek na zastávce. Vypadal jako šílenec. Šílenci jsou potřeba!

A když nastoupím na jedničku, řidič jede jak šílenej a u toho si čte nějaký grafy! VŠECHNY NÁS CHTĚL ZABÍT!!

Poprvý v životě se snažím přestat kouřit. Rok a půl jsem u sebe měl každej den cigaretu, nebo aspoň tabák, filtry a papírky. Vlastně se nesnažím přestat kouřit doslova, ale snažím se to nekupovat.

..a ještě jedna věc na závěr. Všimli jste si, že od počátku mobilních telefonů se ty stroje čím dál tím zmenšovaly, kdežto teď je v módě mít v ruce telefon s DISPLAYEM JAK KRÁVA?! Časy se mění..

.

(co se to děje?)

(co se to děje?)

(co se to děje?)

Tenhle VW stojí u nás před intrem. Má to asi 15 míst k sezení. Jednou bych takový auto chtěl.. dovnitř by se vešlo hodně lidí, případně postel, lednička, pračka, vana, kuchyň, letiště, poličky, nějaký lustry z Ikei..

Nálada o hovně

Znáte ten pocit, kdy byste si nejradši ustřelili hlavu brokovnicí, jako Hemingway? Kdy máte v hlavě úplnej výplach a jedna myšlenka teče přes druhou a třetí přes čtvrtou a pátá přes dvacátou a nakonec je z toho taková sračka, že máte DIVNOU náladu, která je špatná i dobrá zároveň? Já už se takhle cítím několik dní. Nedokážu přemýšlet, protože mi v hlavě líta hnusnej brouk, kterej bzučí a brání mi racionálně se rozhodovat. Nevím co dělám a nevím CO SE TO DĚJE. Původně jsem chtěl něco napsat a udělat pár věcí do školy, ale skončilo to tím, že jsem si vzal auto, navštívil kamaráda v nedalekým městě a po cestě zpátky si koupil krabičku Chesterifeldek a dvě láhve červenýho vína. Za pár minut načnu první, sednu si na postel a budu koukat na nějakej stupidní film v televizi, protože nejsem schopnej dělat víc.

Jsem čurák, čurák, čurák, čurák, čurák..

(ps.: dědova knižka, kterou dneska už jen tak nekoupíte. a je to dobře. snůška nesmyslů.)

Roman a řeka

Hnusný počasí

a hnusná nálada

a hnusný lidi

a všechno to do sebe tak zapadá

že je to vlastně nádherný.

život je jen o přístupu,

jak se na to díváte,

jak si to řídíte

ale

když nemáte sílu přistupovat, řídit, dívat se

tak se ztratíte

sami v sobě

a ve všem ostatním.

a potom stojíte opření o zeď,

kouříte šestou cigaretu,

nenávidíte všechno, co se hýbe

a to co se nehýbe

jste už nenávidět přestali.

Je to smutný.

obejmutí nebo polibek,

náznak lásky, náznak věrnosti,

nic.

nikde nic.

jen tma

a noční, promrzlý ulice města.

chcete se zabít,

ale

je to moc jednoduchý.

takže jen stojíte a život vám utíká

před očima

a z těch očí vám pomalu tečou slzy.

nevím proč.

...

Seru na to všechno..

chci bejt plyšovej medvídek.

Myšlenky zločince

"Po dvanáctým pivu jsem se šel vychcat. Barmanka mi nechtěla dalít další pivo ani whisky, tak jsem zaplatil a nasednul do svýho dvacet-čtyři let starýho auta a odsvištěl si to do kanceláře. Usměj se, čuráku, byla jediná věta, která mi tu v dobu běžela hlavou.."

Ve stylu Columba..

Cigaretová teorie

CIGARETOVÁ TEORIE:

-Člověk je jako cigareta. Kotel je přítomnost, dým jsou vzpomínky a postupně nás všechny život šlukuje, až chcípneme někde v kaluži nočního města.

PEPA|VEV|EUTH 210311

Cesta na Mars a zpátky

Kamarádka se ke mě otočí a povídá: HEJ, VOLE, SLYŠELS UŽ O TOM OBCHODU S DROGAMA UPROSTŘED BRNA?

-Ne, odpovídám, co to meleš za hovna?

-No jo, prostě tam přijdeš, ono se to tváří jako upomínkový předměty, ale vevnitř je výloha s náhražkama trávy, koksu, tabletek.. a prostě si to koupíš, usměješ se na prodavačku a odejdeš s nákupem. To všechno v několika třídách kvality.. divný, že?

-..CO SE TO DO PRDELE DĚJE? Tohle je možný jenom v ČR.

"Toto není báseň!"

člověk bez inspirace

píše řádky, ale nemá důvod

jen to ze sebe chci dostat,

jako když se vyserete

nebo si vyhoníte penis,

v kabrioletu jedoucím stovkou po dálnici.

nechat tady něco po sobě,

co ostatní v budoucnu najdou,

a řeknou si

„JO. to je fakt DIVNÝ!“

„ANO. tohle vůbec NECHÁPU!“

a já se budu smát někde jinde

daleko, daleko, daleko od nich.

téma je výsada, nikoli samozřejmost

né každej ho né vždycky najde,

né né né,

a já nevím kde je,

ale stejně chci psát

protože je to

...

v pohodě.

nějak mě to ukájí.

asi.

nic se vlastně neděje,

když nechcete,

aby se něco dělo.

a když chcete,

tak jste moc líný,

a proto sedíte na posteli,

jako já teď sedím

a přemýšlíte.

a nemůžete najít důvod,

proč píšete něco,

co vlastně nic není,

a pijete citrónovej čaj

a přemýšlíte,

jak ji zítra pohladíte ve vlasech..

...

přemýšlíte..

povídka - DO HAJZLU S TEBOU!

sedmýho února jsem musel do nemocnice na odběr krve. měl jsem něco jako zápal plic, chřipku, nebo podobnou blbost. v osm ráno jsem nastoupil do auta a zamířil si to do nemocnice. byl jsem objednanej na půl devátou, ale jako obvykle jsem měl spoždění. v devět mi sestřička, která vypadala jako na pokraji sil, řekla, že za chvíli mě přijmou, teď ale ať jdu odevzdat VZOREK MOČI. dala mi kelímek a kus jakýhosi papíru.

přišel jsem na nemocníční toalety. vypadalo to tam jako na nemocničních toaletách – levný kachličky na zdech, nemocniční smrad a porce levnýho mýdla. zavřel jsem se v kabince a výtáhl ho. načůral jsem do kelímku a zbytek jsem vypustil do hajzlu. potom se ale stala zvláštní věc. jen co jsem zatáhl za kličku na splachování, záchod na mě začal chrlit litry vody. nemohl jsem se bránit. prostě na mě stříkal a cákal a já se jen oháněl jak magor, v jedný ruce kelímek a v druhý svýho ptáka. když hajzl dokonal svoji pomstu, byl jsem celel mokrej. vyděšeně a nasraně jsem koukal do mísy a nevěděl, jak mám reagovat. trochu jsem si zanadával. odemkl jsem kabinku a před ní stál nějaký doktor. koukal na mě, jak jsem celej mokrej a nedokázal skrýt úsměv. „CHCÍPNI!“, řekl jsem mu a zahodil kelímek k močí do koše a už jsem seděl ve svým autě a mířil si to do baru.

v baru jsem si obědnal pivo. pil jsem pivo a pokuřoval. kolem byly samý ztracený duše. nevšímal jsem si jich a dál jsem nasával. po druhým půllitru mě chytla nutnost vychcat se. položil jsem sklenici na stůj a odešel na záchod kamsi do podzemí. vytáhl jsem ptáka a začal konat potřebu. po chvilce močení se ale stala další divná věc – pisoár přicucnul mě i s mým ptákem v dlani k sobě. máchal jsem rukama jak šílenej a křičel „DO PRDELE, CO SE TO DĚJE?! TEN HAJZL MĚ CHCE VYSÁT! TO NÉ TOHLE!“. vší silou jsem zabral a odtrhl se od něj. zdálo se mi, že ze sebe vydal nějakej chroptivej zvuk, ale strach mi poradil rychle zmizet. v běhu jsem na pult položil padesátikorunu a utekl ven, nastoupil do auta a odjel domů.

v televizi dávali Big Brothera – takovou dementní reality show, kde se spousta lidí snaží za každou cenu ztrapnit. sledoval jsem to a popíjel víno a kouřil cigaretu, jednu za druhou. asi po půl hodině jsem dostal neodkladné nutkání SRÁT. típl jsem cigaretu, odložil flašku s vínem a šel na záchod. sedl jsem si na mísu a začal ze všech sil tlačit. chvíli to bylo v pohodě, ale pak se stala DALŠÍ DIVNÁ VĚC – mísa mě začla VCUCOVAT – prostě se mě snažila vtáhnout do svých útrob za každou cenu. prdelí jsem se máchal ve svých vlastních hovnech, ale já se nevzdal a bránil se. hajzl se taky nechtěl vzdát – cucal mě, jako by ze mě chtěl vysát všechny hovna. po dlouhém boji, kdy jsem měl prdel celou hod hoven a záchodové vody, jsem vyhrál a dokázal se odlepit. urychleně jsem se utřel a zamířil k telefonu. vytočil jsem čílo psychologa, kterýho mi kdysi dávno doporučil kamarád. „Ano?“, ozvalo se, „co si přejete?“ – „HAJZLY MĚ CHCOU ZABÍT, TO VÁM ŘÍKÁM! MUSÍME SE VIDĚT, TOHLE FAKT NEPOBÍRÁM!“

v odpoledních hodinách jsem dorazil k psychlogovi. oba jsme seděli v křeslech a pili kávu.

„tak co mi řeknete?“, zeptal se.

„co vám řeknu? záchody po mě jdou, jakože fakt JDOU! kdykoli se k nim dostanu, začnou na mě útočit a snaží se mě zabít!“

„ale prosímvás, to je přeci hloupost. nejste vy náhodou tak trochu alkoholik?“

„tak trochu jsem. ale to nic nemění na tom, že mě HAJZLY CHCOU ZABÍT!“

psycholog se pousmál a usrkl z kávy.

„tak víte co? já teď půjdu na záchod a uvidíte, že se vrátím živý a zdravý. záchody nejsou nijak zákeřné ani zlomyslné, jsou jen ZÁCHODY!“

zvedl se a odešel do vedlejší místnosti. já si mezitím zapálil a čekal, až se vrátí, abych pokračoval v našem rozhovoru.

zanedlouho se rozrazily dveře a v nich stál ON s HAJZLEM NA HLAVĚ. prostě měl tu porcelánovou mísu přímo na hlavě a prkýnko ho mlátilo do tváří. cosi mumlal, nejspíš žadnoil o pomoc, ale já nevěděl, co to KURVA ZNAMENÁ a bez přemýšlení jsem se zvedl a utekl pryč. (do dnes nevím, jestli se z toho chudák psycholog dostal.)

doma jsem zamčel dveře a sedl si k televizi. otevřel jsem další láhev vína a načnul další krabičku cigaret. byl jsem takzvaně V PSYCHU. rozhlížel jsem se po místnosti a doufal, že všechno bude v pohodě, že jsem prostě blázen a takovýhle věci se bláznům dějou.

když jsem přišel do kuchyně otevřít si plechovku piva, stala se opět ta FAKT DIVNÁ VĚC – dveře koupelny se rozrazily a stál v nich HAJZL! normálně si tam stál a mlaskal prkýnkem, jako by měl hlad. plechovka mi spadla na zem a já zůstal nehybně stát. ten HAJZL se ke mě přibližoval a já se nezmohl na jediné slovo. jen jsem čekal, až si pro mě přijde. doskakál až ke mě, jakoby se na mě USMÁL a skočil mi na hlavu. bezmocně jsem běhal po bytě a snažil se ho ze sebe dostat. postupně mě sžíral a sžíral, až mě sežral. byl jsem prostě V HAJZLU.

probudil jsem se a promnul si oči. všude kolem bylo příšerně zářivé světlo. kolem postele nebylo nic, jen bílá mlha a žádné zvuky. vstal jsem a procházel se po průsvitné podlaze, která se ani nezdála být podlahou. šel jsem a díval se kolem sebe, až jsem došel k obrovskému stolu. za ním na židli seděl muž. dlouhé vousy, vrásky na tváři, na sobě dlouhý, bílý hábit.

„já jsem SVATÝ PETR“, promluvil

„já nevím kdo jsem a nevím, co se to DO PRDELE DĚJE!“, odpověděl jsem.

„chlapče, jsi v NEBI!“

to mě vyvedlo z míry. vlastně ani ne. moc jsem to nechápal, ale po zážitky s vraždenými záchody jsem už nebyl z ničeho překvapený.

„aha.. a co bude teď?“, zeptal jsem se ustrašeně.

„teď si dáme whisky s vodou. Jim Beam ti nevadí?“

„nevadí.“

seděli jsme se Svatým Petrem u stolu a popíjeli. nikdo nic neříkal, mluvil za nás alkohol. všude kolem bylo jasné, bílé světlo a já nepřemýšlel, co se stalo, co se děje a co se dít bude. Svatej Petr se zdál jako prima chlap, co věci moc neřeší, a to se mi líbilo. takhle to pokračovalo asi hodinu a potom už nevím, co bylo. koneckonců na tom ani nezáleží. chlastal jsem se Svatým Petrem a to bylo opravdu FAJN.

povídka - KOČKA

v tomhle smutným světě už nebylo co dělat. tenkrát jsem pracoval v nějakým skladu, dával jsem krabice do poliček, potom cosi napsal na papír, založil to a znova dával krabice do poliček. práce, která vás fyzicky i psychicky ničí, ale pořád lepší než bejt třeba právník, nebo manager. tyhle hovada nahoře se rochnily ve vlastním blátě a já zase v tom svým. odpracoval jsem si co bylo třeba, potom jsem zapadl do baru a nasával až do večera. jeden den šel za druhým tak dlouho, že už ani nevím jak.

jednoho večera jsem se dobře opil a napadlo mě, že se prostě projedu autem po městě. nastoupil jsem a nastartoval. auto chytlo na třetí pokus. malou rychlostí jsem projížděl ulice a kouřil. venku bylo chladno a já měl proto zatažený okna. když odbyla půlnoc, byl jsem už někde na předměstí. všude takový ty veselý rodinný domečky s tří nebo čtyřčlennou rodinkou, spokojenou se svým středně drahým autem a platem zajišťující jim pohodlný život s bazénem na zahradě. jelikož jsem v sobě měl pár panáků a láhev červenýho, cesta přede mnou se motala jak vítr v bedně a já s ní. štrádoval jsem si to ulicí, pokuřoval a ve tváři jsem měl drsňáckej výraz. jo, byl sem tvrďák!

auto najednou nadskočilo a podivně zachrochtalo. zastavil jsem na kraji silnice a vystoupil. šel jsem pár metrů zpátky po trase a na silnici jsem viděl ležet bezvládné tělo černé kočky. KOČKA. proč zrovna kočka, proč jsem musel přejet takové nebohé, krásné zvíře. jsem pěkněj čurák, to je jasný. vzal jsem kočku, položil ji na sedadlo spolujezdce, zabalil do deky, co jsem měl v kufru a zamířil jsem si to za město ke skalám.

byl jsem smutnej. odjakživa se mi líbily kočky a přejet jednu z nich bylo utrpení. chudák zvířátko, mělo by teď běhat po stromech a pít mlíčko z malý, stříbrný misky. nezaslouží si smrt pod koly mýho Favoritu z devadesátýho-druhýho. slzy se mi draly do očí, ale já je tvrďácky zatlačoval zpátky a na uklidnění jsem si znova zapálil.

byl jsem asi v půlce cesty ke skalám, když vtom na mě KDOSI promluvil: „ty seš ale svině!“ vyvedlo mě to z míry a trochu jsem zpanikařil, auto zasmykoval z jedné strany vozovky k druhé. rozhlížel jsem se kolem ale všude byla jen tma. podíval jsem se na nebohé koťátko. leželo tam stejně, jak jsem ho položil. mrdat. byl jsem opilej jak doga, tohle se prostě stává. hlasy z mojí hlavy.

u skal nikdo nebyl. bylo to opuštěný místo s takovým malým pláckem, kde občas postávali TUNEŘI – dvacetiletý hajzlíci s autama svejch tatínků. teď ale bylo pozdě a tuneři šli do hajan. zastavil jsem a vystoupil. když jsem přecházel k dveřím spolujezdce, abych vytáhl kočku a někde poblíž ji pohřbil, uslyšel jsem ten hlas znovu: „opilej, hnusnej bastard, jó, to seš ty!“. otáčel jsem se na místě a hledal jeho zdroj. nikde nikdo. nikde nic. neztrácel jsem čas a vytáhl kočku i s dekou a šel kus cesty na sever, kde byla spousta stromů a plání a podobnejch blbostí. v jedný ruce kočičku, v druhý malou lopatu na vykopání hrobu.

kopal jsem a kopal. ikyž to byla jen malá díra, dala mi zabrat. byl jsem namol a síla nebyla nikdy moje přednost. když jsem skončil, pohlédl jsem na tělo zvířete, položené opodál. ležela tam, otevřené oči, pusu a vypadala smutně a vystrašně. měl jsem na sebe nechutnou zlost. postavil jsem se zapálil si. potřeboval jsem sebrat to málo sil, co mi zbývalo, abych tam mohl oběď svý nepozornosti položit a navždy zakopat. kouřil jsem a bál jsem se. potom jsem ucítil zvláštní bolest. něco mezi fyzickou a psychickou, ale intezivní. cigareta mi vypadla z ruky a já se skácel na zem.

probudil jsem se a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. díval jsem se sám na sebe. ležel jsem na zemi a viděl jsem SVOJI POSTAVU přímo přede mnou, jak si tam tak stojí a šklebí se. chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. postava, co vypadal jako já, na mě promluvila: „ty hnusnej sviňáku. chlastat, kouřit a potom se projet v autě se ti zachtělo, jo? to se ale nedělá. nemůžeš pít a potom řídit. mohl bys někoho srazit. třeba malou, bezmocnou kočičku, která za nic nemůže, která si nezaslouží SMRT! a víš co? to TY si zasloužíš smrt, hajzle!“

postava vypadající jako já mě vzala do náručí. najednou jsem si připadal tak MALEJ a ČERNEJ. shlížela na mě a pořád se šklebila. potom mě bezcitně odhodila do jámy, kterou jsem vykopal. perfektně jsem se do ní vešel. „seš prašivej parchant. chcípni!“, uslyšel jsem a pozoroval, jak na mě mojí malou lopatou hází hlínu. postupně se na mě hromadila, až mi zakryla i obličej a já zmizel kdesi v půdě matičky Země.

postava nastoupila do auta, zapálila si, nastartovala na první pokus a zamířila si to zpátky do města. bylo spíš ráno než noc a venku se pořádně ochlazovalo. já se válel v hrobu, kterej jsem sám vykopal. asi jsem si to zasloužil. jsem totiž pěkná svině. já vím. nic nenamítám, já to vím.