povídka

Na schůzku s Tomem jsem vlastně ani nechtěl jít, ale nakonec mě přesvědčil a já souhlasil, že se sejdem v půl šestý v kavárně Pelini Top. Hodil jsem na sebe košili, do kapes tabák a papírky a vyrazil jsem. Hned před barákem jsem si zapálil cigaretu a zamířil na nejbližší zastávku tramvaje.

Když jsem tam přišel, Tom už seděl u stolu a pil kafe.

„Nazdar Alexi“, promluvil na mě a já mu pozdrav opětoval.

„Dobrý den, co si dáte?“, zeptala se čišnice.

„Presso bez mlíka a dvě deci červenýho“, odpověděl jsem a zasedl ke stolu a ubalil si cigaretu. Tom pokuřoval, usrkával kafe a debilně se usmíval. To dělal skoro pořád, prostě se debilně usmíval, na očích sluneční brýle, ikdyž byla tma a snažil se tvářit hrozně drsně, což byla jenom jakási póza, ale rozhodně ne on sám. Zapálil jsem si taky a Tom začal konverzovat.

„Tak co, jak žiješ?“, zeptal se.

„Nijak.“, odpověděl jsem bez zájmu a potáhl si.

„Ale kurva.. musíš se už konečně vzpamatovat. Život jde dál, není konec. Máš toho před sebou ještě hodně tak nevěš pořád hlavu.“

„Jasný.“

„Jasný? To je všechno co mi dneska hodláš říct?“

„Co bych ti měl říkat? Co by sis PŘÁL SLYŠET?“

Tom se na mě zadíval opovržlivým pohledem, típl cigaretu, upil z kávy a pokračoval:

„Alexi, vím že tě před měsícem opustila holka, o který sis myslel, že je to TA PRAVÁ a vím, že to musí bolet a vím, že není lehký se z toho dostat, ale KURVA, musíš se vzchopit. Od tý doby jseš jak chodící mrtvola. Nekomunikuješ, nic tě nezajímá, nemáš žádnej názor, nebavíš se, nikam s náma nechodíš. Je to jen ženská, tak kurva nedovol, aby tě úplně zničila!“

Měl pravdu. Před měsícem mi moje holka řekla, že už to není, co to bejvalo, což jsem vůbec nepochopil a potom si sbalila věci, políbila mě na tvář a zmizela. Kdybysme spolu byli pár měsíců, nebo rok, nebyla by to taková katastrofa. Jenže my spolu byli víc než pět let a ikdyž to ne vždycky byl pohodovej vztah, rozuměli jsme si jako nikdo jinej. Byli jsme schopní dělat věci, co ostatní nedokázali. Bavili jsme se o věcech, který bych nikomu jinýmu neřekl. Milovali jsme se. Byla to ta kurva zvaná láska. Teda, z mojí strany určitě. A potom najednou bum. Něco jí v hlavě přeskočilo, začala se chovat odtažitě a nepříjemně, jako by se v jejím životě stal nějakej zásadní zvrat, ale nechtěla mi ho prozradit. Snažil jsem se ze všech sil být co nejpříjemnější a nejlepší přítel a doufal, že ji to přejde. Jenže po několika měsících, co se situace pořád zhoršovala, mi řekla že je konec. Zabouchla za sebou dveře a já ji už nikdy neviděl. Tu noc, kdy odešla, jsem zapadl do nejbližšího baru a nasával jako nikdy. Padla spousta whisky a spousta cigaret. Asi v půl šestý ráno mě barman vyhodil, že zavírá, já se dopotácel domů a tři dny ležel v posteli a kouřil a pil víno. Něco se ve mě hnulo, což bylo v pořádku, protože po každý dlouhý známosti, která skončí, se ve vás něco hne a něco se změní. Jenže tohle bylo horší. Nebyl to jen smutek a zlost, byla to i naprostá beznaděj, zoufalství a konec světa. Všechno šlo do sraček. V mejch třiadvaceti letech jsem se cítil na dně. Úplně na dně.

Nedivil jsem se tomu, co Tom říkal. Měl pravdu, fakt že jo. Od tý doby jsem byl jinej člověk, kterýho jsem vůbec neznal, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Často jsem si říkal, že je čas se vzchopit, začít znova, bejt zase veselej se špetkou optimismu. Jenže to nešlo. Ani po týdnu, ani po měsíci.

„Tome,“ začal jsem, „promiň že se chovám jak se chovám. Doufám, že se z toho brzo dostanu, ale nevím kdy. Může to být zítra, za půl roku, nebo možná taky vůbec. Nevím. Ale co vím je, že se s tím potřebuju poprat sám, chápeš?“

„Pochop, že ti chci pomoct, Alexi. Jsme přátelé už kurva dlouho a ničí mě, když tě vidím v tomhle stavu..“

„A já si toho vážím, ale tohle je můj boj a potřebuju čas. Nic víc, doufám.“

„No jo, tak jo, nechám ti volnost a budu věřit, že se uzdravíš.“

„Díky.“

Hodili jsme na sebe poloviční úsměv, mě přinesli kafe a víno. Další půlhodinku jsme posedávali a konverzovali. Teda, spíš konverzoval Tom. Já přikyvoval a občas řekl „Aha“, nebo „Jasný, jasný“. Když jsme skončili, popřáli jsme si hezkej zbytek večeru a každej šel svojí cestou.

Doma jsem si sedl na balkon, otevřel láhev vína a opil se do němoty. Po vykouření asi tuctu cigaret jsem se odpotácel do postele a oblečenej jsem usnul. Život stál za hovno. Já jen doufal, že to někdy skončí. To jsem ale nevěděl, že tenhle stav bude trvat ještě hodně dlouho a bude mít dost drastický následky. S odstupem času si říkám, že mě to mohlo napadnout.