Bylo kolem půlnoci a já vyšel zadním vchodem ven, zamkl za sebou a zapálil si cigaretu. Nesl jsem tašku s několika flaškama od vína, kterejch jsem se potřeboval zbavit. Zamířil jsem na náměstí, kde byly kontejnery na sklo. Pršelo, občas zahřmělo a já si po dlouhý době připadal jako člověk, co žije.
Naschvál jsem stoupal do kalužin a kouřil, jako bych měl každou vteřinou zemřít. Igelitová taška plná prázdnejch, smutnejch láhví mě vesele cinkala, ikdyž kolem mě bylo pusto a temno. Pomalu jsem kráčel k popelnicím a přemejšlel nad tím, že jsem rádoby spisovatel bez inspirace a tím pádem nejsem spisovatel. Když nemáte co psát a přesto si připadáte jako někdo, kdo psát chce, je to špatný. Spisovatel by měl mít jakousi sílu (moc) psát kdykoli a kdekoli, protože to je to, co od vás všichni očekávají. Ale já neměl nápady. Neměl jsem život, kterej by mi ty nápady dal. Všechno se mi zdálo moc obyčejný a nezajímavý a zbytečný. Tahle myšlenka o ztrátě, nebo spíš nenalezení inspirace, mi vrtala hlavou už několik měsíců. Chtěl jsem psát, protože to je jedna z mála činností, která mě alespoň trochu naplňuje a dává mi prostor, útěchu v duši, útěk od zkurvený reality, ale nemohl jsem. Všechno bylo ztracený. Já i moje slova. Raději jsem nepřemýšlel a snažil se soustředit na tu dokonalou atmosféru noci a deště. Noc a déšť je kombinace, která mě naplňuje a uspokuje a ukájí moje představy o dokonalosti. Šílenost a tajemno, zvrácenost a zázraky. Nádhera přítomnosti.
Došel jsem k popelnicím se sklem a vysypal do ní obsah igelitky. Zvuk tříštícího se skla mě ohromil a užíval jsem si ho. Kolem zrovna procházel muž, chrochtající, kašlající a motající se na hraně života a smrti. Já sám byl pod vlivem flašky vína a tak nějak jsem s ním sympatizoval. Igelitku jsem schoval do zadní kapsy a zamířil si to k místnímu rybníku, jezírku, vodní nádrži nebo jak to mám do prdele popsat. Cigareta mi dohořela, tak jsem si vytáhl novou.
U rybníku jsem se vychcal a pozoroval hladinu, na kterou dopadaly kapky deště a tvořily nádhernou symfonii zvuků a barev a tvarů. Nic mě nedokáže tak uklidnit jako vodní hladina v noci, když jemně prší a já můžu jen tak stát a dívat se na ni. Jakoby všechny problémy a špatný myšlenky zmizely. Jako bych byl jen já a zbytek vesmíru si vzal obědovou pauzu. Ano, velkou roli v tom hrála ona flaška červenýho, cigareta a nepřítmnost lidí v tuhle noční dobu. Byla to tak úžasná a ojedinělá chvilka, že bych si nejraději vyhonil. Ale ne, nevyhonil jsem si. Pozoroval jsem déšť dopadající na hladinu rybníku, dokouřil cigaretu a rozešel se zpátky domů. Během okamžiku jsem vytáhl další cigaretu a zapálil si.
Zadní dveře jsem za sebou zamkl na dva západy, sundal ze sebe mokrý oblečení, otevřel jsem druhou flašku vína a zasedl za počítač bez jakýhokoli záměru. Vtom mě napadlo, že jestli chci něco napsat, nesmím moc přemýšlet nad tím, co z toho vznikne. Znovu jsem si zapálil a začal psát. Že to bylo vlastně o ničem a že jsem člověk, co nemá co říct, jen POTŘEBUJE něco říct, mě nevadilo. Alkohol a dokonalá atmosféra mokrý noci mě přemohla a já napsal tuhle věc. Teď jsem na konci a přemýšlím, jestli si nalít ještě jednu skleničku, kolik si ubalit cigaret a co dávají v televizi. Smutný a veselý, odporný a nádherný. ŠÍLENOST V BALÍKU. Chci být sám sebou ale nenávidím se. Ha ha ha, ty seš ale čurák. Jdu si zapálit.
Naschvál jsem stoupal do kalužin a kouřil, jako bych měl každou vteřinou zemřít. Igelitová taška plná prázdnejch, smutnejch láhví mě vesele cinkala, ikdyž kolem mě bylo pusto a temno. Pomalu jsem kráčel k popelnicím a přemejšlel nad tím, že jsem rádoby spisovatel bez inspirace a tím pádem nejsem spisovatel. Když nemáte co psát a přesto si připadáte jako někdo, kdo psát chce, je to špatný. Spisovatel by měl mít jakousi sílu (moc) psát kdykoli a kdekoli, protože to je to, co od vás všichni očekávají. Ale já neměl nápady. Neměl jsem život, kterej by mi ty nápady dal. Všechno se mi zdálo moc obyčejný a nezajímavý a zbytečný. Tahle myšlenka o ztrátě, nebo spíš nenalezení inspirace, mi vrtala hlavou už několik měsíců. Chtěl jsem psát, protože to je jedna z mála činností, která mě alespoň trochu naplňuje a dává mi prostor, útěchu v duši, útěk od zkurvený reality, ale nemohl jsem. Všechno bylo ztracený. Já i moje slova. Raději jsem nepřemýšlel a snažil se soustředit na tu dokonalou atmosféru noci a deště. Noc a déšť je kombinace, která mě naplňuje a uspokuje a ukájí moje představy o dokonalosti. Šílenost a tajemno, zvrácenost a zázraky. Nádhera přítomnosti.
Došel jsem k popelnicím se sklem a vysypal do ní obsah igelitky. Zvuk tříštícího se skla mě ohromil a užíval jsem si ho. Kolem zrovna procházel muž, chrochtající, kašlající a motající se na hraně života a smrti. Já sám byl pod vlivem flašky vína a tak nějak jsem s ním sympatizoval. Igelitku jsem schoval do zadní kapsy a zamířil si to k místnímu rybníku, jezírku, vodní nádrži nebo jak to mám do prdele popsat. Cigareta mi dohořela, tak jsem si vytáhl novou.
U rybníku jsem se vychcal a pozoroval hladinu, na kterou dopadaly kapky deště a tvořily nádhernou symfonii zvuků a barev a tvarů. Nic mě nedokáže tak uklidnit jako vodní hladina v noci, když jemně prší a já můžu jen tak stát a dívat se na ni. Jakoby všechny problémy a špatný myšlenky zmizely. Jako bych byl jen já a zbytek vesmíru si vzal obědovou pauzu. Ano, velkou roli v tom hrála ona flaška červenýho, cigareta a nepřítmnost lidí v tuhle noční dobu. Byla to tak úžasná a ojedinělá chvilka, že bych si nejraději vyhonil. Ale ne, nevyhonil jsem si. Pozoroval jsem déšť dopadající na hladinu rybníku, dokouřil cigaretu a rozešel se zpátky domů. Během okamžiku jsem vytáhl další cigaretu a zapálil si.
Zadní dveře jsem za sebou zamkl na dva západy, sundal ze sebe mokrý oblečení, otevřel jsem druhou flašku vína a zasedl za počítač bez jakýhokoli záměru. Vtom mě napadlo, že jestli chci něco napsat, nesmím moc přemýšlet nad tím, co z toho vznikne. Znovu jsem si zapálil a začal psát. Že to bylo vlastně o ničem a že jsem člověk, co nemá co říct, jen POTŘEBUJE něco říct, mě nevadilo. Alkohol a dokonalá atmosféra mokrý noci mě přemohla a já napsal tuhle věc. Teď jsem na konci a přemýšlím, jestli si nalít ještě jednu skleničku, kolik si ubalit cigaret a co dávají v televizi. Smutný a veselý, odporný a nádherný. ŠÍLENOST V BALÍKU. Chci být sám sebou ale nenávidím se. Ha ha ha, ty seš ale čurák. Jdu si zapálit.
Žádné komentáře:
Okomentovat