Začalo to jako omyl.
Přihlásil jsem se tady ve městě na střední, vzali mě a zařídili mi ubytování v párset metrů nedalekým intru. Pohoda, pět minut do školy, ve velkým městě.. bude to zábava, říkal jsem si. Dva týdný před začátkem školního roku se takhle podívám na internetový stránky školy a čtu: „ŠKOLA SE PŘESOUVÁ PŘES CELÉ MĚSTO AŽ DO ŽIDENIC.“ Blbě jsem se zašklebil, vyhledal si novou adresu na googlu a šel jsem břed barák na cigaretu. Venku foukal příjemný větřík a já se těšil, až vypadnu z mýho rodnýho města Ravenholm, i za cenu třičtvrtě hodiny dojíždění. Ravenholm mi toho moc nedal, ale zato hodně vzal. Prokletý město.
První noc na intru byla zvláštní a já neměl zdání, jak se cítit. Na pokoji jsme byli 3 – Já, M a Emsík. Emsík jsme mu začali říkat, prtože byl MC. Chodil v obrovských teplákových soupravách, s rovnou kšiltovkou, pořád něco křičel, mluvil nebo vydával zvuky a toho vypadal, že si jede minimálně v kokainu. První noc na intru běhal po celým patře, jen v trenkách, a křičel „KDO NA TO MÁ, AŤ UKÁŽE ŠULINA! TEĎ HNED AŤ UKÁŽE ŠULINA! WUUUHUUUUH, HIP HOP JEDE, BRÁCHO!. Z vedlejšího pokoje vylezl týpek a hodil po něm banánovou šlupku. Emsík pozoroval, jak mu přistává na hrudi a padá na zem. Potom zvedl hlavu, doširoka se usmál a zakřičel: „TÝÝÝÝÝ PIČO! AŤ ŽIJOU BANÁNY! KDO MÁ BANÁN, AŤ HO UKÁŽE!“. A takhle nějak to s ním pokračovalo celej prvák.
Druhej spolubydlící – M – byl už starší a já si ho spletl s vychovatelem. Potom se šibalsky zasmál a řekl mi, že je sice o dva roky starší, ale nastupuje do prváku. Vousy měl už od patnácti a v hospodě mu nalejvali bez sebemenších pochyb. Výhoda jak děvka. Seznámili jsme se a po celý následující čtyři roky jsme spolu snad vždycky vycházeli, ikdyž jsme oba dost odlišní.
Než jsme šli spát (ano – zkurvená večerka v 10 hodin! Ale časem jsme na podobný věci začali zvysoka srát.), přišla PANÍ VYCHOVATELKA, který mohlo být tak 23, s piercingem v bradě a jazyku a malýma přivřenýma očima. Řekla nám základní pravidla, jak se máme chovat, kde je jídelna, co se tady nesmí, že se tady nic nemůže a podobný zbytečnosti. Když skončila a odešla z našeho pokoje, počkal jsem půlhodinku a šel si zapálit na záchod. Sklopil jsem prkýnko od hajzlu, sedl si, vytáhl tabák a ubalil si jedno špičkový žváro. Seděl jsem a kouřil jsem. Nic víc, nic míň. Hrozně jednoduchá situace.
Nedopalek jsem zahodil do mísy, zhasnul za sebou a odešel se poklidně vysprchovat. Než jsem se stihnul svléknout, vrazila mezi šoupací dveře od koupelny hlavu paní vychovatelka a s obličejem vraha mi řekla: „NO TO SES SNAD POSRAL! VŽDYŤ TO JDE CEJTIT NA CELÝM PATŘE! JAK JÁ TO VYSVĚTLÍM, KDYŽ PŘIJDE NĚCO SHORA? (čímž myslela hlavní vychovatele – elitu internátu)“.
„No.. to nevím, paní vychovatelko. Já měl prostě chuť, tak jsem si zapálil..“, odpověděl jsem a čekal, jestli mě nechá se aspoň osprchovat. Vykulila oči, otevřela pusu, vysunula hlavu a zašoupla šoupací dveře. Ještě jsem slyšel, jak huláká: „OTEVŘETE VŠECHNY OKNA!“. Pustil jsem na sebe spoustu teplé a málo studené vody a užíval jsem si harmonii tekoucí vody.
Skončilo to jako něco úplně novýho. Životy lidí se na intru mění k nepoznání. Všechno vás tam ovlivňuje a ať chcete nebo ne, na konci vyjdete JINÍ. Jestli směrem k dobrýmu, nebo špatnýmu, to je na individuálním posouzení. Ale věřte mi, že nemáte ani zdání, co všechno se tady za mejch mladejch časů stalo a kam všude mě to zaneslo..
Žádné komentáře:
Okomentovat