Pátek večer, Brno-centrum. Pršelo jak děvka a Alex si to mířil přes náměstí do hospody. Kouřící cigareta mu zmokla a víc než půlka byla nepoužitelná. Zahodil ji a zapálil si další. Potkával spousty mladejch, bezvýznamenjch lidí, co měly tupý obličeje a tupě na sebe hulákaly. Všechny světla se odrážely v obrovskejch kalužích a vracely se zpátky tam, kde měly být. Večer teprve začínal a Alex potřeboval aspoň dva panáky.
Zapadl do hospody a ještě než se posadil objednal si u baru nejlevnější whisky s vodou. Bundu hodil na protější židli, vytáhl rozmočenou krabičku cigaretu, jednu vytáhl a zapálil si. Čekal než mu přinesou chlast. Přinesli ho, Alex to do sebe kopl, a ještě než barmanka stihla odejít, objednal si další.
Z druhýho konce hospody se k němu připotácel nějakej šulin. "Nemáš cígo?", zeptal se. "To si piš že mám, ty čuráku. Ale nedám ti. A víš proč? Protože tě vidím pět sekund a už mě sereš", odpověděl Alex a díval se mu přímo do očí. Chlápek nevěděl, jak se zachovat. Už v sobě něco měl a tuhle reakci nečekal. "Jen sem se zeptal..", prohodil a odešel škemrat o stůl dál. Buzerant.
Barmanka přinesla druhou whisky s vodou, Alex se na ni usmál nejlíp, jak to uměl (což moc neuměl) a típl cigaretu. Druhou rundu si vychutnával. Popíjel asi deset minut, do toho se hrabal v telefonu. Hledal něco, co nemohl najít. Když dopil, objednal si další. Barmanka přišla, přinesla další whisky, usmála se na Alexe (ona to narozdíl od něj uměla) a odešla. Je hezký, když se na vás ženská usměje. Málo co je lepší, než úsměv od hezký holky.
Třetí rundu pil ještě pomaleji než druhou. Stihl vykouřit dvě cigarety a jednou jít na hajzl. Když dopil, podíval se do peněženky a přesně jak si myslel, na další drink už neměl. Přešel k baru, zaplatil a naposledy se usmál na barmanku. "Mějte se, pane. Doufám, že se tu ještě někdy ukážete", promluvila k němu hezká barmanka. "To těžko, slečno", odvětil Alex a vydal ze sebe svůj nejlepší úsměvnej výkon za poslední dobu. Hodil na sebe bundu a vyšel ven. Pořád pršelo.
Všude byly zase ty dementní obličeje a jejich dementní nositelé. Nestyděl se za to, že nemá rád lidi. Prostě to tak bylo. Měl rád kočky, kačeny, slony, motýly a pět dní starou Mattonku v pomačkaný pet flašce. Ale lidi ne. Připadali mu trapní. Jo, a Alex byl největší génius na světě. On na to prostě PŘIŠEL!
Nastoupil do šaliny a otřepal se jak to dělají zvířata, když zmoknou. Pár lidí se otočilo a divně se dívalo, ale když spatřili jeho opotřebovanej a unavenej obličej, otočili se zpátky a hleděli si svejch věcí. Alex si nic nemyslel a nic nedělal a celkově si nijak nepřipadal. Jen další zbytečnej den, kterej mohl bejt horší, nebo taky lepší. Nebo nemusel bejt vůbec. Hovno by se stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat