Fikce 2

Začalo to jako omyl.

Přihlásil jsem se tady ve městě na střední, vzali mě a zařídili mi ubytování v párset metrů nedalekým intru. Pohoda, pět minut do školy, ve velkým městě.. bude to zábava, říkal jsem si. Dva týdný před začátkem školního roku se takhle podívám na internetový stránky školy a čtu: „ŠKOLA SE PŘESOUVÁ PŘES CELÉ MĚSTO AŽ DO ŽIDENIC.“ Blbě jsem se zašklebil, vyhledal si novou adresu na googlu a šel jsem břed barák na cigaretu. Venku foukal příjemný větřík a já se těšil, až vypadnu z mýho rodnýho města Ravenholm, i za cenu třičtvrtě hodiny dojíždění. Ravenholm mi toho moc nedal, ale zato hodně vzal. Prokletý město.

První noc na intru byla zvláštní a já neměl zdání, jak se cítit. Na pokoji jsme byli 3 – Já, M a Emsík. Emsík jsme mu začali říkat, prtože byl MC. Chodil v obrovských teplákových soupravách, s rovnou kšiltovkou, pořád něco křičel, mluvil nebo vydával zvuky a toho vypadal, že si jede minimálně v kokainu. První noc na intru běhal po celým patře, jen v trenkách, a křičel „KDO NA TO MÁ, AŤ UKÁŽE ŠULINA! TEĎ HNED AŤ UKÁŽE ŠULINA! WUUUHUUUUH, HIP HOP JEDE, BRÁCHO!. Z vedlejšího pokoje vylezl týpek a hodil po něm banánovou šlupku. Emsík pozoroval, jak mu přistává na hrudi a padá na zem. Potom zvedl hlavu, doširoka se usmál a zakřičel: „TÝÝÝÝÝ PIČO! AŤ ŽIJOU BANÁNY! KDO MÁ BANÁN, AŤ HO UKÁŽE!“. A takhle nějak to s ním pokračovalo celej prvák.

Druhej spolubydlící – M – byl už starší a já si ho spletl s vychovatelem. Potom se šibalsky zasmál a řekl mi, že je sice o dva roky starší, ale nastupuje do prváku. Vousy měl už od patnácti a v hospodě mu nalejvali bez sebemenších pochyb. Výhoda jak děvka. Seznámili jsme se a po celý následující čtyři roky jsme spolu snad vždycky vycházeli, ikdyž jsme oba dost odlišní.

Než jsme šli spát (ano – zkurvená večerka v 10 hodin! Ale časem jsme na podobný věci začali zvysoka srát.), přišla PANÍ VYCHOVATELKA, který mohlo být tak 23, s piercingem v bradě a jazyku a malýma přivřenýma očima. Řekla nám základní pravidla, jak se máme chovat, kde je jídelna, co se tady nesmí, že se tady nic nemůže a podobný zbytečnosti. Když skončila a odešla z našeho pokoje, počkal jsem půlhodinku a šel si zapálit na záchod. Sklopil jsem prkýnko od hajzlu, sedl si, vytáhl tabák a ubalil si jedno špičkový žváro. Seděl jsem a kouřil jsem. Nic víc, nic míň. Hrozně jednoduchá situace.

Nedopalek jsem zahodil do mísy, zhasnul za sebou a odešel se poklidně vysprchovat. Než jsem se stihnul svléknout, vrazila mezi šoupací dveře od koupelny hlavu paní vychovatelka a s obličejem vraha mi řekla: „NO TO SES SNAD POSRAL! VŽDYŤ TO JDE CEJTIT NA CELÝM PATŘE! JAK JÁ TO VYSVĚTLÍM, KDYŽ PŘIJDE NĚCO SHORA? (čímž myslela hlavní vychovatele – elitu internátu)“.

„No.. to nevím, paní vychovatelko. Já měl prostě chuť, tak jsem si zapálil..“, odpověděl jsem a čekal, jestli mě nechá se aspoň osprchovat. Vykulila oči, otevřela pusu, vysunula hlavu a zašoupla šoupací dveře. Ještě jsem slyšel, jak huláká: „OTEVŘETE VŠECHNY OKNA!“. Pustil jsem na sebe spoustu teplé a málo studené vody a užíval jsem si harmonii tekoucí vody.

Skončilo to jako něco úplně novýho. Životy lidí se na intru mění k nepoznání. Všechno vás tam ovlivňuje a ať chcete nebo ne, na konci vyjdete JINÍ. Jestli směrem k dobrýmu, nebo špatnýmu, to je na individuálním posouzení. Ale věřte mi, že nemáte ani zdání, co všechno se tady za mejch mladejch časů stalo a kam všude mě to zaneslo..

Kristína von Dán

Daniel Ďurech

Nedávno jsem narazil na tenhle blog, kde jakejsi Daniel Ďurech publikuje svoji poezii, která je k posrání skvělá.

Blog nemá žádný kategorie, info o autorovi, žádnou možnost odběru. Jedinej člověk z český scény, kterej podle mě má tu moc, aby psal takhle dobře a jmenuje se stejně, jen momentálně vystupuje pod hip-hopovým uměleckým jménem, je rapper James Cole (civilním jménem Daniel Ďurech). Jestli to je nebo není on, to se asi hned nedozvíme, ale ono je to vlastně stejně jedno..

Fikce

Bylo kolem půlnoci a já vyšel zadním vchodem ven, zamkl za sebou a zapálil si cigaretu. Nesl jsem tašku s několika flaškama od vína, kterejch jsem se potřeboval zbavit. Zamířil jsem na náměstí, kde byly kontejnery na sklo. Pršelo, občas zahřmělo a já si po dlouhý době připadal jako člověk, co žije.
Naschvál jsem stoupal do kalužin a kouřil, jako bych měl každou vteřinou zemřít. Igelitová taška plná prázdnejch, smutnejch láhví mě vesele cinkala, ikdyž kolem mě bylo pusto a temno. Pomalu jsem kráčel k popelnicím a přemejšlel nad tím, že jsem rádoby spisovatel bez inspirace a tím pádem nejsem spisovatel. Když nemáte co psát a přesto si připadáte jako někdo, kdo psát chce, je to špatný. Spisovatel by měl mít jakousi sílu (moc) psát kdykoli a kdekoli, protože to je to, co od vás všichni očekávají. Ale já neměl nápady. Neměl jsem život, kterej by mi ty nápady dal. Všechno se mi zdálo moc obyčejný a nezajímavý a zbytečný. Tahle myšlenka o ztrátě, nebo spíš nenalezení inspirace, mi vrtala hlavou už několik měsíců. Chtěl jsem psát, protože to je jedna z mála činností, která mě alespoň trochu naplňuje a dává mi prostor, útěchu v duši, útěk od zkurvený reality, ale nemohl jsem. Všechno bylo ztracený. Já i moje slova. Raději jsem nepřemýšlel a snažil se soustředit na tu dokonalou atmosféru noci a deště. Noc a déšť je kombinace, která mě naplňuje a uspokuje a ukájí moje představy o dokonalosti. Šílenost a tajemno, zvrácenost a zázraky. Nádhera přítomnosti.
Došel jsem k popelnicím se sklem a vysypal do ní obsah igelitky. Zvuk tříštícího se skla mě ohromil a užíval jsem si ho. Kolem zrovna procházel muž, chrochtající, kašlající a motající se na hraně života a smrti. Já sám byl pod vlivem flašky vína a tak nějak jsem s ním sympatizoval. Igelitku jsem schoval do zadní kapsy a zamířil si to k místnímu rybníku, jezírku, vodní nádrži nebo jak to mám do prdele popsat. Cigareta mi dohořela, tak jsem si vytáhl novou.
U rybníku jsem se vychcal a pozoroval hladinu, na kterou dopadaly kapky deště a tvořily nádhernou symfonii zvuků a barev a tvarů. Nic mě nedokáže tak uklidnit jako vodní hladina v noci, když jemně prší a já můžu jen tak stát a dívat se na ni. Jakoby všechny problémy a špatný myšlenky zmizely. Jako bych byl jen já a zbytek vesmíru si vzal obědovou pauzu. Ano, velkou roli v tom hrála ona flaška červenýho, cigareta a nepřítmnost lidí v tuhle noční dobu. Byla to tak úžasná a ojedinělá chvilka, že bych si nejraději vyhonil. Ale ne, nevyhonil jsem si. Pozoroval jsem déšť dopadající na hladinu rybníku, dokouřil cigaretu a rozešel se zpátky domů. Během okamžiku jsem vytáhl další cigaretu a zapálil si.
Zadní dveře jsem za sebou zamkl na dva západy, sundal ze sebe mokrý oblečení, otevřel jsem druhou flašku vína a zasedl za počítač bez jakýhokoli záměru. Vtom mě napadlo, že jestli chci něco napsat, nesmím moc přemýšlet nad tím, co z toho vznikne. Znovu jsem si zapálil a začal psát. Že to bylo vlastně o ničem a že jsem člověk, co nemá co říct, jen POTŘEBUJE něco říct, mě nevadilo. Alkohol a dokonalá atmosféra mokrý noci mě přemohla a já napsal tuhle věc. Teď jsem na konci a přemýšlím, jestli si nalít ještě jednu skleničku, kolik si ubalit cigaret a co dávají v televizi. Smutný a veselý, odporný a nádherný. ŠÍLENOST V BALÍKU. Chci být sám sebou ale nenávidím se. Ha ha ha, ty seš ale čurák. Jdu si zapálit.

blacknwhite

my 2 - "upřímná chvilka"

povídka

Na schůzku s Tomem jsem vlastně ani nechtěl jít, ale nakonec mě přesvědčil a já souhlasil, že se sejdem v půl šestý v kavárně Pelini Top. Hodil jsem na sebe košili, do kapes tabák a papírky a vyrazil jsem. Hned před barákem jsem si zapálil cigaretu a zamířil na nejbližší zastávku tramvaje.

Když jsem tam přišel, Tom už seděl u stolu a pil kafe.

„Nazdar Alexi“, promluvil na mě a já mu pozdrav opětoval.

„Dobrý den, co si dáte?“, zeptala se čišnice.

„Presso bez mlíka a dvě deci červenýho“, odpověděl jsem a zasedl ke stolu a ubalil si cigaretu. Tom pokuřoval, usrkával kafe a debilně se usmíval. To dělal skoro pořád, prostě se debilně usmíval, na očích sluneční brýle, ikdyž byla tma a snažil se tvářit hrozně drsně, což byla jenom jakási póza, ale rozhodně ne on sám. Zapálil jsem si taky a Tom začal konverzovat.

„Tak co, jak žiješ?“, zeptal se.

„Nijak.“, odpověděl jsem bez zájmu a potáhl si.

„Ale kurva.. musíš se už konečně vzpamatovat. Život jde dál, není konec. Máš toho před sebou ještě hodně tak nevěš pořád hlavu.“

„Jasný.“

„Jasný? To je všechno co mi dneska hodláš říct?“

„Co bych ti měl říkat? Co by sis PŘÁL SLYŠET?“

Tom se na mě zadíval opovržlivým pohledem, típl cigaretu, upil z kávy a pokračoval:

„Alexi, vím že tě před měsícem opustila holka, o který sis myslel, že je to TA PRAVÁ a vím, že to musí bolet a vím, že není lehký se z toho dostat, ale KURVA, musíš se vzchopit. Od tý doby jseš jak chodící mrtvola. Nekomunikuješ, nic tě nezajímá, nemáš žádnej názor, nebavíš se, nikam s náma nechodíš. Je to jen ženská, tak kurva nedovol, aby tě úplně zničila!“

Měl pravdu. Před měsícem mi moje holka řekla, že už to není, co to bejvalo, což jsem vůbec nepochopil a potom si sbalila věci, políbila mě na tvář a zmizela. Kdybysme spolu byli pár měsíců, nebo rok, nebyla by to taková katastrofa. Jenže my spolu byli víc než pět let a ikdyž to ne vždycky byl pohodovej vztah, rozuměli jsme si jako nikdo jinej. Byli jsme schopní dělat věci, co ostatní nedokázali. Bavili jsme se o věcech, který bych nikomu jinýmu neřekl. Milovali jsme se. Byla to ta kurva zvaná láska. Teda, z mojí strany určitě. A potom najednou bum. Něco jí v hlavě přeskočilo, začala se chovat odtažitě a nepříjemně, jako by se v jejím životě stal nějakej zásadní zvrat, ale nechtěla mi ho prozradit. Snažil jsem se ze všech sil být co nejpříjemnější a nejlepší přítel a doufal, že ji to přejde. Jenže po několika měsících, co se situace pořád zhoršovala, mi řekla že je konec. Zabouchla za sebou dveře a já ji už nikdy neviděl. Tu noc, kdy odešla, jsem zapadl do nejbližšího baru a nasával jako nikdy. Padla spousta whisky a spousta cigaret. Asi v půl šestý ráno mě barman vyhodil, že zavírá, já se dopotácel domů a tři dny ležel v posteli a kouřil a pil víno. Něco se ve mě hnulo, což bylo v pořádku, protože po každý dlouhý známosti, která skončí, se ve vás něco hne a něco se změní. Jenže tohle bylo horší. Nebyl to jen smutek a zlost, byla to i naprostá beznaděj, zoufalství a konec světa. Všechno šlo do sraček. V mejch třiadvaceti letech jsem se cítil na dně. Úplně na dně.

Nedivil jsem se tomu, co Tom říkal. Měl pravdu, fakt že jo. Od tý doby jsem byl jinej člověk, kterýho jsem vůbec neznal, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Často jsem si říkal, že je čas se vzchopit, začít znova, bejt zase veselej se špetkou optimismu. Jenže to nešlo. Ani po týdnu, ani po měsíci.

„Tome,“ začal jsem, „promiň že se chovám jak se chovám. Doufám, že se z toho brzo dostanu, ale nevím kdy. Může to být zítra, za půl roku, nebo možná taky vůbec. Nevím. Ale co vím je, že se s tím potřebuju poprat sám, chápeš?“

„Pochop, že ti chci pomoct, Alexi. Jsme přátelé už kurva dlouho a ničí mě, když tě vidím v tomhle stavu..“

„A já si toho vážím, ale tohle je můj boj a potřebuju čas. Nic víc, doufám.“

„No jo, tak jo, nechám ti volnost a budu věřit, že se uzdravíš.“

„Díky.“

Hodili jsme na sebe poloviční úsměv, mě přinesli kafe a víno. Další půlhodinku jsme posedávali a konverzovali. Teda, spíš konverzoval Tom. Já přikyvoval a občas řekl „Aha“, nebo „Jasný, jasný“. Když jsme skončili, popřáli jsme si hezkej zbytek večeru a každej šel svojí cestou.

Doma jsem si sedl na balkon, otevřel láhev vína a opil se do němoty. Po vykouření asi tuctu cigaret jsem se odpotácel do postele a oblečenej jsem usnul. Život stál za hovno. Já jen doufal, že to někdy skončí. To jsem ale nevěděl, že tenhle stav bude trvat ještě hodně dlouho a bude mít dost drastický následky. S odstupem času si říkám, že mě to mohlo napadnout.

povídka: Typická fotrovinka

Alex drhnul krev z podlahy starým ručníkem a s klidnou tváří si pokuřoval cigaretu. Ezio držel v ruce mop a čistil větší šmouhy. Oběma bylo kolem dvaceti a znali se už nějakej ten pátek. Alex vstal, odklepnul si, zahodil ručník a zamyšleně promluvil:

„Jakej je tvůj otec?“

„Cože? O čem to sakra mluvíš?“, zaskočile odpověděl Ezio.

„Ptám se tě, jakej je tvůj táta.“

„No.. můj táta je docela hajzl.“

„Aha.. a co to kurva znamená?“

Ezio zahodil mop, vytáhl krabičku a zapálil si taky. Oba stáli opření o stěnu a pod sebou měli tmavě červený zejírko plný odlesků.

„No, řeknu ti jednu takovou TYPICKOU FOTROVINKU! Pár let zpátky, když sem byl ještě na střední, jsme jeli s otcem kamsi do obchodu. Po cestě zpátky tak čekáme na křižovatce, naskočí zelená a my se rozjedem. Vtom nám do cesty vlítne auto, řízený nějakou ženskou, co si očividně z autoškoly moc neodnesla. Fotr zabrzdil, ona projela, nic vážnýho se nestalo. Jenže to by nebyl ON, aby nějak absurdně nezareagoval. Fotr ju začal sledovat a asi po dvou kilometrech jí nadjel na kruhovým objezdu do protisměru, vystoupil, vytáhl z kufru páčidlo a nerozmlátil jí čelní sklo, kapotu a světla úplně na sračky. Měla tuším dva roky starej model mercedesu..“

Alex se zakašlal kouřem z cigarety a když skončil, zeptal se:

„COŽE DOPRDELE?“

„Jo no.. a pak normálka nastoupil zpátky, já jen čekal v autě a nechápal, on nastartoval a jeli jsme domů.“

„Aha.. takže tvůj otec je tak trochu magor, že?“

„Tak trochu jo.“

...

„..a proč se mě vůbec ptáš na takový sračky?“

„To je fuk. Jdem to uklidit.“

Alex zahodil zbytek cigarety, popadl ručník a začal drhnout krev z podlahy. Ezio ještě chvilku postával a přemýšlel, jak se do vůbec do týhle celý situace připletl. Divnej večer.