povídka - KOČKA

v tomhle smutným světě už nebylo co dělat. tenkrát jsem pracoval v nějakým skladu, dával jsem krabice do poliček, potom cosi napsal na papír, založil to a znova dával krabice do poliček. práce, která vás fyzicky i psychicky ničí, ale pořád lepší než bejt třeba právník, nebo manager. tyhle hovada nahoře se rochnily ve vlastním blátě a já zase v tom svým. odpracoval jsem si co bylo třeba, potom jsem zapadl do baru a nasával až do večera. jeden den šel za druhým tak dlouho, že už ani nevím jak.

jednoho večera jsem se dobře opil a napadlo mě, že se prostě projedu autem po městě. nastoupil jsem a nastartoval. auto chytlo na třetí pokus. malou rychlostí jsem projížděl ulice a kouřil. venku bylo chladno a já měl proto zatažený okna. když odbyla půlnoc, byl jsem už někde na předměstí. všude takový ty veselý rodinný domečky s tří nebo čtyřčlennou rodinkou, spokojenou se svým středně drahým autem a platem zajišťující jim pohodlný život s bazénem na zahradě. jelikož jsem v sobě měl pár panáků a láhev červenýho, cesta přede mnou se motala jak vítr v bedně a já s ní. štrádoval jsem si to ulicí, pokuřoval a ve tváři jsem měl drsňáckej výraz. jo, byl sem tvrďák!

auto najednou nadskočilo a podivně zachrochtalo. zastavil jsem na kraji silnice a vystoupil. šel jsem pár metrů zpátky po trase a na silnici jsem viděl ležet bezvládné tělo černé kočky. KOČKA. proč zrovna kočka, proč jsem musel přejet takové nebohé, krásné zvíře. jsem pěkněj čurák, to je jasný. vzal jsem kočku, položil ji na sedadlo spolujezdce, zabalil do deky, co jsem měl v kufru a zamířil jsem si to za město ke skalám.

byl jsem smutnej. odjakživa se mi líbily kočky a přejet jednu z nich bylo utrpení. chudák zvířátko, mělo by teď běhat po stromech a pít mlíčko z malý, stříbrný misky. nezaslouží si smrt pod koly mýho Favoritu z devadesátýho-druhýho. slzy se mi draly do očí, ale já je tvrďácky zatlačoval zpátky a na uklidnění jsem si znova zapálil.

byl jsem asi v půlce cesty ke skalám, když vtom na mě KDOSI promluvil: „ty seš ale svině!“ vyvedlo mě to z míry a trochu jsem zpanikařil, auto zasmykoval z jedné strany vozovky k druhé. rozhlížel jsem se kolem ale všude byla jen tma. podíval jsem se na nebohé koťátko. leželo tam stejně, jak jsem ho položil. mrdat. byl jsem opilej jak doga, tohle se prostě stává. hlasy z mojí hlavy.

u skal nikdo nebyl. bylo to opuštěný místo s takovým malým pláckem, kde občas postávali TUNEŘI – dvacetiletý hajzlíci s autama svejch tatínků. teď ale bylo pozdě a tuneři šli do hajan. zastavil jsem a vystoupil. když jsem přecházel k dveřím spolujezdce, abych vytáhl kočku a někde poblíž ji pohřbil, uslyšel jsem ten hlas znovu: „opilej, hnusnej bastard, jó, to seš ty!“. otáčel jsem se na místě a hledal jeho zdroj. nikde nikdo. nikde nic. neztrácel jsem čas a vytáhl kočku i s dekou a šel kus cesty na sever, kde byla spousta stromů a plání a podobnejch blbostí. v jedný ruce kočičku, v druhý malou lopatu na vykopání hrobu.

kopal jsem a kopal. ikyž to byla jen malá díra, dala mi zabrat. byl jsem namol a síla nebyla nikdy moje přednost. když jsem skončil, pohlédl jsem na tělo zvířete, položené opodál. ležela tam, otevřené oči, pusu a vypadala smutně a vystrašně. měl jsem na sebe nechutnou zlost. postavil jsem se zapálil si. potřeboval jsem sebrat to málo sil, co mi zbývalo, abych tam mohl oběď svý nepozornosti položit a navždy zakopat. kouřil jsem a bál jsem se. potom jsem ucítil zvláštní bolest. něco mezi fyzickou a psychickou, ale intezivní. cigareta mi vypadla z ruky a já se skácel na zem.

probudil jsem se a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. díval jsem se sám na sebe. ležel jsem na zemi a viděl jsem SVOJI POSTAVU přímo přede mnou, jak si tam tak stojí a šklebí se. chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. postava, co vypadal jako já, na mě promluvila: „ty hnusnej sviňáku. chlastat, kouřit a potom se projet v autě se ti zachtělo, jo? to se ale nedělá. nemůžeš pít a potom řídit. mohl bys někoho srazit. třeba malou, bezmocnou kočičku, která za nic nemůže, která si nezaslouží SMRT! a víš co? to TY si zasloužíš smrt, hajzle!“

postava vypadající jako já mě vzala do náručí. najednou jsem si připadal tak MALEJ a ČERNEJ. shlížela na mě a pořád se šklebila. potom mě bezcitně odhodila do jámy, kterou jsem vykopal. perfektně jsem se do ní vešel. „seš prašivej parchant. chcípni!“, uslyšel jsem a pozoroval, jak na mě mojí malou lopatou hází hlínu. postupně se na mě hromadila, až mi zakryla i obličej a já zmizel kdesi v půdě matičky Země.

postava nastoupila do auta, zapálila si, nastartovala na první pokus a zamířila si to zpátky do města. bylo spíš ráno než noc a venku se pořádně ochlazovalo. já se válel v hrobu, kterej jsem sám vykopal. asi jsem si to zasloužil. jsem totiž pěkná svině. já vím. nic nenamítám, já to vím.