Alex seděl doma a byl ztracenej sám v sobě. mladej člověk a už takhle pesimistickej. žádná budoucnost, žádný plány pro budoucnost, ani pro přítomnost, dokonce žádná minulost. vlastně ani moc neexistoval. jen prostě BYL. seděl, ležel, stál, ale žádnej rozdíl necítil. nechtěl sám sebe litovat, protože to je prej špatný, ale nic jinýho než lítost mu nezbylo. už to nevydržel, hodil na sebe bundu a vyrazil se ožrat.
zapadnul do prvního baru, co potkal. byl ve městě už nějakej ten pátek, ale vůbec to tam neznal. většinu času jen seděl doma a doufal, že se něco stane. nic se nikdy nestalo. v jeho životě se NIC nestalo. objednal si whisky s vodou, na kterou dostal chuť. na bar položil padesátikorunu a sklenku do sebe otočil. ještě ji ani nepoložil zpátky a objednal si další. barman na něj hodil hnusnej pohled a dolil mu. lidi sedící u stolečků byli mrtví. ne mrtví, jako mrtví, ale mrtví, jako nežijící. bylo mu jich líto. podělanej Alex a jeho podělaná lítost. vypil druhou sklenku.
zapálil si cigaretu. pokuřoval a cítil se o něco málo líp. to ten alkohol. „nemáš oheň?“, zeptal se mladík vedle. Alex vytáhnul zapalovač a připálil mu. „díky“ – „no jo.“
mávl na barmana a ten mu znova dolil. život byl lepší. nebo horší. jakej je v tom rozdíl. mladík na vedlejší židli na něj znovu promluvil:
„já sem Fred“, a podával mu ruku.
„já sem Alex.“, odpověděl, ale ruku mu nepodal. upil ze sklenice a kouřil dál. nevšímal si ho, jen zdvořile odpověděl, tak, jak ho to doma učili, když ještě nějakej domov měl.
„co tady děláš, tak pozdě, sám?“
Alex se přemohl, otočil se k němu a dal se do konverzace o které doufal, že brzo skončí.
„piju. piju abych zapomněl, piju abych nemyslel, piju aby se NĚCO DĚLO.“
„to zní smutně..“
„je to smutný.“
Fred se na chvíli otočil a potáhl si z cigarety. mávl na barmana, aby dolil jemu i Alexovi. barman přišel a nalil jemu i Alexovi.
„nazdraví“, řekl Fred a pozdvihl sklenici.
„nazdraví.“
napili se.
„znám jedno místo, kde se ti může udělat líp..“
Alex ho měl plný zuby. zase nějakej chytrák. ale koupil mu pití, to se cení. proto na něj vůbec reagoval:
„jo, a jaký?“
„to ti neřeknu. ale můžu tě tam zavíst, jestli chceš. fakt se ti tam udělá líp, to ti garantuju!“
„nemám zájem, ale díky.“
„jak myslíš.“
Alex dopil, dokouřil, zaplatil a odešel na záchod. vychcal se, zapnul se a kráčel pryč z baru. po cestě viděl Freda, jak taky platí a dává se na odchod. vyšel ven, zapálil si další cigaretu a vydal se na jih. po chvilce ho Fred doběhl a začal zase mluvit:
„člověče, neboj se. znám místo, který ti určitě udělá dobře. jen tam se mnou pojď, je to kousek. notáák, vidím ti to na obličeji. potřebuješ RADOST!“
„do prdele. no tak jo.“
patnáct minut cesty a půl druhý ráno. přišli na hřbitov. „to je to místo?“, zeptal se Alex.
„to je to místo. pojď za mnou.“
otevřeli bránu a vešli na hřbitov. všude byla tma, sem tam někde svítila svíčka nebo dvě. bylo tam ticho jako nikde jinde. hřbitov byl na okraji města, kolem jen pole a několik chudinskejch baráků. procházeli se mezi hroby. oba mlčeli. potom Fred zase spustil:
„tohle je místo, kde nikdo není, a přitom tu všichni jsou. a ti co tu nejsou, tady budou. to je jistý.“
„ty seš ale filosof.“
„ne, to nejsem. nemám ani střední školu. nevím co ten termín znamená. ale vím, že když mám špatnou náladu, jdu sem a udělá se mi líp. je to tady takový KOUZELNÝ. všichni ti lidé, co tady leží, měli svoje životy, který určitě za moc nestály. většina lidí se ani neptala, jestli za něco stojí. prostě je žili a neptali se vůbec na nic. krása. úžásná, krásná krása krásoucí!“
Alex se cítil blbě. byl na hřbitově s nějakým šaškem, co vykládal o mrvejch lidech, který ani neznal, ale věděl o nich až moc. chytrej zmrd. takový jsou nejlepší.
přešli k západní části hřbitova. nebylo tam moc hrobů, ale bylo tam několik vykopanejch děr. v nejbližších dnech do nich položí mrvoly, aby mohli v klidu odpočívat, tak, jak si to zaslouží. Fred stál nad jednou z děr a hleděl do ní, jako by tam něco viděl.
„udělej to.“, řekl potichu.
„udělej co?“, zeptal se nechápavě Alex.
„neser mě a udělej to. teď máš šanci. mě to nevadí.“
Fred stál k Alexovi zády. Alex se sehnul a vzal ze země kámen. ne malej, ne velkej. natáhl se a vší silou udeřil Freda kamenem do hlavy. asi to byla pořádná pecka, protože z něj vytryskla krev, jako z prasete a byl slyšet ten srandovní zvuk - KŘÁPST. Fred se svalil přímo do vykopané díry před ním. ležel tam a nejspíš byl mrvý. Alex jen nevěřícně koukal na jeho bezvládné tělo a měl smíšené pocity. trochu adrenalin, trochu strach, trochu radost a blaho. upustil kámen a rychlou chůzí zmizel z hřbitova pryč. šel domů.
příští den vstal kolem poledne. vyčistil si zuby, otevřel plechovku piva a vypil ji na ex. přemýšlel, jestli to, co se stalo byl jen sen, nebo realita. měl jen pár panáků, takže na mol nebyl. musela to bejt realita. do prdele.
hodil na sebe bundu a šel na hřbitov. cesta mu zabrala míň času než včera v noci. šel rychleji, naléhavěji. otevřel bránu a procházel kolem hrobů. ve dne se všechno zdálo smutnější. noc je krásnější než den, tak to prostě je.
došel až k západní části, kde byly vykopaný díry do země. přešel k tý, kde včera praštil Freda přes hlavu kamenem. s knedlí v krku se pomalu naklonil a nahlédl do ní. nikdo tam nebyl. fajn, asi to byl jen sen. divnej sen. možná sem toho vypil víc a už si to nepamatuju. čert to vem.
otočil se, že půjde pryč, ale zakopl a hodil ukázkovou tlamu. zanadával si, zvedl se, otřepal se. shlédl dolů na zem, aby zjistil, o co tak precizně zakopl. byl to kámen. ne malej, ne velkej. od krve. fajn, bezva, tak dobře.
vytáhl krabičku a zapálil si. zavřel za sebou bránu a zamířil si to zpátky domů. bylo slunečné ráno a Alex se cítil dobře. nevěděl proč, ale cítil se dobře. ten Fred měl pravdu. hřbitov mu udělal líp. díky, Frede. díky, že jsem tě mohl praštit kamenem do hlavy. jsi hodnej člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat