Cigarety

Už tři roky se snažím přestat kouřit. Je to šílený. Jako se snažit naučit se chodit po rukách. Víš, že to jde, ale po nohách je to prostě víc v klidu. Možná dost špatný přirovnání, fuck it. Každopádně je to boj, pořád dokola, snažit se to omezit, dát si až za chvíli. Pak si nezapálit ráno. Dobrý. Další cígo až večer. V pohodě..... A pak prostě naběhneš do trafiky, koupíš si celej karton Chesterfieldek, zavřeš se ve sklepě a zhulíš to všechno naráz. A seš zase na začátku. Nejhorší na tom jsou ty peníze, kdybych byl boháč, asi bych to vůbec neřešil. Fajčit krabičku denně místo čehokoli jinýho, tisíckrát smysluplnějšího, jako je třeba jídlo, oblečení, malý radosti, nebo si prostě jen pár korun ušetřit na horší časy. Jenže co dělat, když tady ty horší možná už časy jsou?

Zapálit si.

A dát si prda.
Peace.

Po dlouhý době zkouším zas něco napsat

Stojím na nádru s Devilem a nějakou mařkou od něj. Devil je člověk, co dokáže sehnat úplně všechno a tím "sehnat" nemyslím jen koupit. Od sáčku skéra po pneumatiky na Subaru Impreza. Zavoláš mu, řekneš kdo seš a co chceš, on řekne "Dobře, v tolik tam a tam" a hotovo. Super borec. Ta mařka vypadá jako dost přejetá životem. Na první pohled plná energie, na druhej totálně bez šťávy. Hustlíme pod hodinama a čekáme na typa, co mi má přivézt jedničku na večer. Z pár minut se vyklubala půl hodina, takže jsme tam stáli jak péra nějakou tu chvilku. Mezitím se ze dne stal večer. Je krásný to sledovat, kdekoli, jak zapdá slunce a přichází tma, lampy se rožínají a všechno pomalu ztrácí svoje barvy a dostává jiný.

Za tu dobu jsem si všiml spousty lidí. Brno, hlavní nádraží, ráj ztroskotanců. Člověk, kterej nemá tak pokřivenej pohled na svět jako já, z toho musí mít schýzu. Je to jak přehlídka příšer, večírek sebevrahů, rituální hip-hopovej koncert na indiánským pohřebišti. Málokdy uvidíte úsměv, málokdy uvidíte jakýkoli výraz. Zombie. Sledoval jsem to a přemýšlel nad tím, proč mám tohle zkurvený město tak rád. Nedošel jsem k žádnýmu závěru.

Po půl hodině typ dorazil, dal mi do ruky sáček, já jemu keš, pozdravil se s Devilem, řekl "Tak zatím borci" a zmizel. Operace na deset vteřin. Od mařky jsem si ještě koupil 2 cigarety na večer za 10kč, Devilovi jsem dal malou šišku na sklíčko. Rozloučili jsme se a já šel do hajzlu. Večer měl bejt stejnej jako všechny ostatní a taky že byl. Lepší než drátem do oka, myslím. Zapálil jsem si cígo, vyfoukl kouř a zakašlal se, protože mi ještě pořádně neustoupila nemoc. Život byl zase život.

Text

Čtvrtek, páteční večer. Seděli jsme s Lukem na díře a pálili sklo. Měl vzorky, který trhaly hlavu. Kašel střídal prošení o milost. Další a další sklo. Ničilo nám to život. Byli jsme na vrcholu hory a měli jsme korunu na hlavě a červenej plášť na zádech.

"Já už nemůžu, nech mě žít proboha!" povídá Luke.

"To nemyslíš vážně!"

Luke vykašlává plíce na podlahu. Padá z něj černá barva. Hejbe se na zemi. Vytahuju zbraň a střílím.

"Dej si ještě, já už nemůžu! Dojeď to sklo, na tom jediným teď záleží!"

"Luku, do prdele, tak jo."

On padá pod stůl já se kývu na židli. Vrchol hory na horách. 5 andělů mám nad hlavou.

..

Luke odešel a já si otevřel energydrink z Lidlu za 8kč. Vypil jsem ho na ex a vykouřil u toho tucet cigaret.

Podíval jsem se na seriál. Seriály a filmy jsou v pohodě.

Udělal jsem si sekanou. A spálil u toho další tucet cigaret.

Vyrazil jsem do města. Za Taxem .Tax byl můj africkej kamarád, kapitola sama o sobě.

..

Vystoupili jsme na Václaváku a šli se ožrat jak prasata na Karlův most. Tax všechno platil a žili jsme si jako králové. Drahý jídlo střídaly drahý cigarety a drahej alkohol a hulení. Měli jsme svět v dlani. A stačilo tako málo - papírky s obrázkama, kterým říkáme PENÍZE. Prostě zábavný - jak papírek s číslem a obrázkem může rozhodovat o veškerým dění na týhle planetě. Nemyslíš, hajzle?

..

Seděli jsme se Stevem v hospodě a řešili VKVčka. Velmi křehké vzhtay. Celá ta věc kolem můžu a žen a pivu a cigaretách. Došli jsme k závěru - nemá to žádný východisko! Tahle to je daný. Svět se zbláznil! Včera nebo před milionem let, na tom nezáleží. Musíme ale letět nad zemí. Malý děti, astronauti. Absurdita v praxi, pro život. Je to hra. Stareje playstation. Dětství. Vzpomínky ve stínu. Keep it real.

..

Jsem zpátky doma, v Řečko Vice City, ve sklepě.

Kouřím tak velkej joint, že není vidět jeho konec. Měří aspoň kilometr.

Zkouším přežít. Nevím jak, ale zkouším různý cesty a trasy a dávám u toho balený cígo a párky s kečupem.

A když se mě někdo zeptá proč to dělám, tak mu řeknu "Because thats what niggas do!"

Mám na to právo

BIAČ!

..

Z tohodle dne si odnáším pár věcí, tak jako z každýho dne. Člověk musí dělat rozhodnutí a doufat že to má smysl, že to dělá dobře, ikdyž za obrovskou cenu. A člověk musí bejt tak nějak sobec. Je to strašně smutný. Ale jinak by to jeden taky nemusel zvládnout. Proto úplně všechno. Hlavně kvůli sobě. Jinak budeš tak dlouho dloubat do noci, až nevyteče den.

Je to hra.

Kecy

Chci jenom zapomenout
udělat krok dopředu
ale každejch sto metrů zakopnu
a každou míli mě kopne negr do hlavy
a já
jsem zase na začátku.

Je to zbytečně dlouhej a zbytečně pomalej
způsob umírání
ale já to jinak neumím
a tak se tomu snažím čelit
a vydělat na tom tak
že přechčiju sám sebe
a tebe taky.

Je to součást něčeho většího.

A proto si musím dát to cígo
a prda a napít se vínka
proto tolik sarkasmu a efektů
doufat v budoucnost
nechci jít v pátým na prdel
chci jít na pátýho prda.

Už je to věčnost, pokrok a evoluce
přitom pořád ten stejnej zmrd
směju se tomu a směju se všemu kolem
přitom po uši v hovnech, vím to,
pocity jdou stranou, snažím se přemýšlet
mozkem
a ne ptákem.
Je to těžký
zlato,
ale všechno je možný.

To mi věř.