Došly mi cigarety i víno, došla mi trpělivost, došla mi smska: "Už nikdy nechoď! Mám tě po krk! Tebe i toho tvýho debilnýho výrazu, kterej věčně nosíš s sebou. Už se tady nikdy neukazuj! A rádio si nechám!" Byla to zpráva od mý (bejvalý) přítelkyně, kterou přestalo bavit to, jak jsem pasivní a flegmatickej a jak mám ve tváři výraz nezájmu. Nemohl jsem jí to mít za zlý - člověk jako já tohle mohl čekat a rozhodně mohl čekat, že mu nenapíše nijak veselou zprávu. Každopádně mě to na náladě moc nepřidalo, tak jsem položil přecpanej popelník na okno a vyšel ven. Zamířil jsem do nedaleký hospody, která nebyla ani špinavá, ani čistá, ale víc špinavá než čistá.
Vešel jsem dovnitř a posadil se k malýmu stolku na konci místnosti. Přišel starší chlápek, kolem čtyřicítky a zeptal se, co si dám. "Pivo, víno a whisky," odpověděl jsem. "Pán je labužník," odvětil a odešel s objednávkou za bar. V automatu na cigarety jsem si koupil chesterfieldky a jednu si okamžitě zapálil. Moje duše byla podobná vyprahlý pustině z filmů Karla Maye - nijaká. S Mell jsem byl skoro třičtvrtě roku a znamenala pro mě hodně. Bohužel v posledních měsících to začalo skřípat a konec se zdál neodvratnej. Já ale stejně doufal, že to dokážem dát do pořádku a že se všechno (samo) vyřeší. Bohužel, její zájem o mě začal rychle upadat a můj taky. Rozchod se sice obešel bez křiku a bez slz, ale dobrej pocit to teda nebyl. Jsem debil.
Čišník přinesl půllitr piva, skleničku whisky a skleničku vína. Zapsal mi to všechno na lístek, usmál se a odešel. Príma chlapík. Dal jsem si hlt whisky, zapil to troškou vína a spoustou piva. Zapálil jsem si druhou cigaretu a sledoval v televizi Dallas.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla žena. Z dálky byla docela kočka, kolem třicítky, ale jak tak postupně procházela barem (a nikdo si jí nevšímal), všiml jsem si, že nemá jedno oko. To druhý bylo v pořádku, ale místo jednoho oka měla jen obrovskou, škaredou jizvu. Její nádherný bloňdavý vlasy, skvělý tělo a smysluplný nohy koukající ze středně dlouhý sukně byly sice okouzlující, ale ta jizva místo oka kazila celkovej dojem. Škoda. Jak tak procházela barem, přišla až ke mě a zeptala se: "Můžu si přisednout, pane?"
"Samozřejmě," odpověděl jsem, "co pijete?"
"Červený víno."
"Sklenku červenýho," zakřičel jsem na barmana, "anebo srát na to - doneste mi sem celou láhev!"
"Díky, fešáku," odpověděla, sundala si kabátek, pod kterým měla jen bílý tílko a zapálila si cigaretu. Barman přišel, položil na stůl láhev vína, zapsal ji na lístek, ale ani se nepodíval na ženu sedící přede mnou.
"Jmenuju se Linda," vyhrkla zničeho nic.
"Alex, těší mě, Lindo." Podali jsme si ruce.
"Alexi, co tady děláš tak pozdě večer? To nemáš lepší věci na práci, než vysedávat v baru a pít?"
"Nech mě bejt, Lindo, měl jsem těžkej den, tejden, rok, kurva, vlastně asi celej můj život je těžkej. Je to pěkně na hovno."
"Ale notak, chudáčku, nech toho, přece to nebude tak špatný. Beztak je v tom ženská, co?"
"Jo."
"Vždycky je v tom ženská, viď?"
"Nejspíš."
Napila se vína přímo z lahve a potahovala z cigarety. Já dopil whisky a pokračoval s vínem a pivem.
"Alexi, musím ti něco říct.", řekla a zadívala se jakoby za mě - přímo skrz moji hlavu se podívala na zeď za mnou, cítil jsem se zvláštně, "vykašli se na ni. Nestála ti za to. Věř mi."
"Co to plácáš, nevíš ani, o kom se bavíme.."
"Ale vím, Alexi, věř mi."
"Jak ti mám věřit takovýdle kokotiny?"
"Žádný kokotiny, ale rady - vykašli se na Mell. Stejně šukala jinýho, byl's jí ukradenej, celou tu dobu, co jste spolu byli, jsi jí byl ukradenej."
To mě trochu zarazilo - jak mohla nějaká jednooká šťabajzna vědět, že se moje holka jmenovala Mell a že šukala s někým jiným a že jsem jí byl ukradenej. Tohle všechno jsem tak nějak tušil, ale jak to mohla VĚDĚT ONA? Zapálil jsem si další cigaretu a chvíli na ní koukal svým zabijáckým pohledem. Nepovolila, ani se neusámala, ani neušklíbla. Byla pořád naprosto klidná, popíjela z flašky a kouřila jednu cigaretu za druhou. Asi proto, že jsem nic neříkal, začala vykládat znovu:
"Víš, nesmíš tak lpět na minulosti. Nemůžeš si všechno archivovat, všechno zapisovat a pamatovat. Nemůžeš se trestat za věci, který's podělal už několik let zpátky. Nemůžeš se omluvit lidem, který's ranil, protože už o tvoji omluvu nestojí. Nemůžeš bejt tak sentimentální, tak ubrečenej a slabej. To prostě nemůžeš, Alexi, věř mi."
Začínalo to bejt divný. Jaktože o mě ta ženská tolik ví? Bylo mi divně, přejel mi mráz po zádech, hluk od okolních stolů a televize jsem přestal vnímat - byl jsem jen já, ona a praskot cigaretovýho papírku, když si jeden z nás potáhl. Chtěl jsem něco říct, ale jako bych měl sešitý ústa - nevydal jsem ze sebe ani hlásek. Dokonce jsem ani nekouřil. Jen jsem seděl nad sklenicí piva a vína a zíral jí do oka.
"Nechci ti říkat co máš dělat, ale jsme si daleko bližší, než si myslíš, a proto mám alespoň právo ti říkat věci na rovinu. Nechci tě ranit, chci ti pomoct. Chci aby ses přes to dostal, abys vstal z mrtvých a začal žít, aby ses rozhodnul, co se svým životem uděláš. Udělalo by mi to velkou radost, kdyby ses nad sebou jeden večer pořádně zamyslel a popřemýšlel o věcech, který je potřeba změnit. Udělalo by mi to obrovsoku radost, Alexi."
Ucítil jsem, že to půjde, a tak jsem promluvil: "Hele, dámo, nevím kdo jste, ale..." Nestihl jsem doříct ani první větu z mýho přípravenýho monologu o tom, jak si dovoluje mi tvrdit tyhle věci, kde se o nich dozvěděla, kdo kurva vůbec je a jak si tohle všechno představuje, a ta žena, co seděla naproti mě, ta žena s jizvou místo jednoho oka, se celá proměnila v popel a sesypala se na židli. Jak popel spadl, rozvířil se kolem celýho stolu a já se zakašlal. Když jsem přestal, nevěřil jsem svým očím, nechápal jsem tu situaci. Nebyla tam, prostě tam NEBYLA. Otočil jsem se na barmana a zeptal se ho: "CHLAPE, VIDĚL'S TO TAKY?" Barman se se na mě podíval a odpověděl:
"Co jako bych měl vidět?"
"Tu ženskou, co tady seděla se mnou! Proměnila se v popel a najednou tu není! Co to je za blbej vtip?"
"Jakou ženskou?", odpověděl barman a díval se na mě jako na blázna.
"No.. tu, co tady seděla, teď tady byla."
"Chlape, nevím co bereš, ale musí to bejt pořádný svinstvo. Žádná ženská tady nebyla už pár tejdnů, sem ženská páchne jednou za uherskej rok!"
Podíval jsem se znovu na stůl a židli, ale žádnej popel tam nebyl. Žádnej důkaz, žádný stopy. Posadil jsem se, dopil víno i pivo, flašku vína si vzal s sebou pod bundu a zaplatil. Když jsem vyšel před hospodu, díval jsem do všech směrů, jestli tam někde ta jednoočka není. Nebyla. Zapálil jsem si a šel domů, plnej zvláštní pachutě v celým mým těle. Bylo chladno a já neměl peníze na teplý boty, jak neobvyklý..
