5.

Čas od času jsem musel jít nakoupit nějaký jídlo, abych nechcípnul. Většinou se moje strava skládala z rohlíků, salámu, činských polívek, zeleniny, párků, kečupu, nějakýho toho masa a brambor. Když jsem šel nakoupit ráno, počkal jsem s cigaretou až po snídani, protože mi pak chutnala líp.

Vrátil jsem se, udělal si kafe, namazal rohlík, snědl ho, vyšel na balkon a u kafe si zapálil cigaretu. Bože, jak skvěle chutnala. Všechno se zdálo být tak nepodstatný a zbytečný. Vdechoval jsem ohromný dávký nikotinu a vesele je vydechoval do ranní mlhy. Cítil jsem se jako král, aspoň na okamžik. Když jsem dokouřil, sjel jsem výtahem dolů, nasedl do auta a jel do práce. Tam jsem přesedl do dodávky plný balíků a zásilek, nastartoval a začal PRACOVAT.

Bylo kolem půl čtvrtý a počasí stálo za hovno. Všechny balíky jsem měl rozvezený a ikdyž jsem měl končit až za půl hodiny, vysral jsem se na to a zapadl do nějakýho baru, kde jsem jakživ nebyl. Nebyl to takovej pajzl jako můj oblíbenej bar u činžáku, ale to pivo, co tam čepovali, byl těžkej humus. Po prvním doušku jsem to vyprskl zpátky do sklenice a zakřičel na barmana: „CO JE TOHLE ZA SAJRAJT? TO SES DO TOHO VYCHCAL NEBO CO?“ Barman vypadal překvapeně, asi tady nebyli zvyklí na takový zmrdy, jako jsem já. Nicméně ke mě přišel, vzal mi půllitr, odnesl si ho kamsi dozadu a vrátil se s novým. Ochutnal jsem a bylo to lepší. Barman se na mě zabijácky podíval, já si zapálil cigaretu a s úsměvem jsem na něj mávnul, jakože jsem spokojenej. Mezitím venku začalo pršet a já malým oknem sledoval, jak kapky dopadají na chodník a na deštníky kolemjdoucích, jak se auta prodírají proudem vody valícím se po silnici. Byla to nádhera. Dopil jsem, zaplatil a vyšel ven. Dodávka stála pár desítek metrů od baru, mohl jsem k ní rychlou chůzí doběhnout za dvacet vteřin, ale já šel pomalu a vychutnával si, jak moknu jako slepice. Lidé, co neměli deštníky ani kapuce běhali tam a zpátky jakoby nechápali, co se děje. Já šel pomalu a vyrovnaně.

Nastoupil jsem a koukal před sebe, aniž bych strčil klíčky do zapalování. A v tu chvíli mě to napadlo – BUM – pořídím si SLEPICI! Už dávno jsem po tom toužil, mít svoji vlastní slepičku. Něco mě na těch zvířetech fascinovalo. Možná to, jak byly jednoduchý, nebo to, jak srandovně se pohybovaly, nebo snad jejich přihlouplý kdákání doprovázený nepříčetným výrazem v obličeji. Čert to vem, prostě jsem chtěl slepici. Kde ale do prdele ve městě seženu slepici? Napadla mě jediná možnost – zajet do tý opuštěný části města, do tý, co vypadala jako vesnice, přeskočit nějakej plot a sebrat slepici rovnou z kurníku. Jo, to je dobrej plán.

Dodávku jsem zaparkoval v areálu firmy, přesedl do svýho fordu za dvacet tisíc a z přihrádky jsem vytáhl takovou plátěnou bílou tašku, do který jsem hodlal slepici chytit. Za dvacet minut jsem už projížděl ulicemi a hledal nějakou pěknou ohradu s drůbeží. Měl jsem štěstí. Zahlídl jsem pět šest slepic za plotem, procházející se kolem dokola a kdákající jedna na druhou. Zaparkoval jsem, vzal si tašku a šel na to. Stěží jsem přelízal plot a když jsem byl asi v půlce tohodle tríčku, spadl jsem do bahna pěkně po zádech. „KURVA!“, zanadával jsem a snažil se trochu otřepat. Hovno platný. Ještě před pár minutama pršelo a bláto ze sebe asi jen tak neotřepu. Srát na to. Roztáhl jsem tašku a začal si vybírat slepičku. Všechny byly víceméně stejný – hnědý, s červenou šošolkou a dementním výrazem ve tváři. Kdákali jedna přes druhou a bály se mě. Přikrčenej jsem se k nim přibližoval a dělal „kokokokodák, noták, podtě ke mě holky, náá puťapuťapuťa, kokodák!“. Slepice to moc nerajcovalo, pořád mi utíkaly, já po nich skákal a ony mi vždycky o chlup vyklouzly. Po deseti minutách boje jsem začínal mít pochyby. Možná jsou prostě NEPOLAPITELNÝ! Zkusil jsem to ještě jednou a udělal jsem dobře. Podařilo se mi jednu do tašky lapit. Rychle jsem tašku zavřel, pozvedl před sebe a sledoval, jak se to tý chuďerce nelíbí. Házela sebou a kdákala a nevěděla, CO SE TO DĚJE. Gumičkou jsem uvázal vršek tašky, aby se neotevřela, přelezl jsem plot zpátky na ulici, tašku se slepicí hodil do auta na sedadlo spolujezdce a odfrčel si to pryč.

Kousek před barákem se vedle mě na semaforech postavil cyklista. Jen tak letmo se mi podíval do auta a viděl škubající se tašku a mě, zasranýho od hlavy k patě od bahna, kouřícího cigaretu, s dábelským výrazem ve tváři. Slípka se v tašce tak moc škubala, že spadla na zem. Zvedl jsem ji a znova položil na sedadlo, všiml si zvědavýho cyklisty, ukázal na něj prostředníček a rozjel se na červenou. Doma jsem slepici pustil z tašky ven. Začala běhat po bytě a dělat hroznej bordel. Kdákala na celý kolo, shazovala kde co, narážela do prosklených balkonových dveří. Asi nechápala, že SKLEM prostě neproběhne. Slepice a jejich mozek o velikosti oříšku. Byla to skvělá situace. Zapálil jsem si a pozoroval, jak běhá sem a tam a snaží se tomu přijít na kloub. Ani já jsem tomu zatím nepřišel na kloub, natož nějaká slepice. Spokojeně jsem pokuřoval a zapnul si televizi. Dávali v ní pořad o týrání zvířat.