Zloba a nenávist

Už to prostě nevydržel. Ruplo mu v bedně. Zahodil všechno co do teď měl a znal a rozhodl se to skončit. Otevřel zásuvku nočního stolku, vytáhl už dlouho nepoužitou beretu, zkontroloval zásobník a vzal si ještě jeden. Pistoli si schoval za pás, zamčel a zadním vchodem vypadl pryč.

Venku bylo nepříjemný teplo, ikdyž už byl pozdní večer. Šel po ulici a vybíral si oběť. Všichni se mu zdáli stejně dementní a ubohý, ale nezasloužili si smrt. Lidi to maj holt v povaze, i on to měl v povaze, ale nebyl zas takovej hajzl, aby trestal hříchy, o kterejch nevěděl. Vešel do fastfoodu a obědnal si dva cheesburgery. Jestli mu tam dají hořčici, všechny je postřílí, řekl si. Dali mu tam kečup. Kurvy.

Snědl cheesburgery, tác shodil ze stolu a odešel. V hlavě měl zlobu a v očích šílenost. Kolemjdoucí se mu vyhýbali obloukem, ale jeho to nesralo. Bylo mu to vlastně příjemný. Zastavil se v boční uličce, kde nikdo moc nechodil a zapálil si cigaretu. Díval se před sebe a nepřemýšlel, protože by ho to mohlo stát život. Když dokouřil, znova se rozešel a mířil do centra.

U nádraží ho zastavil nějakej zmrd, co chtěl cigaretu. Dal mu jednu ránu do břicha a shodil ho na zem. Padesát lidí kolem se otočilo a zíralo, ale nikdo si nedovolil hnout brvou. Zbabělý čuráci, pomyslel si a doufal, že někdo něco udělá, aby mohl on něco udělat. Nic. Smůla.

Beretta za pasem k němu promlouvala. "Tak už něco udělej." Neposlouchal. Nedělal nic, jen chodil a díval se rovně před sebe. Zloba ho neopouštěla, naopak sílila. Měl v sobě tolik nenávisti, že kdyby jí bylo ještě o trošku víc, začal by bezmyšlenkovitě střílet kolem sebe. Nevěděl přesně proč, ale cítil se na dně. Poslední dny byly těžký. Poslední měsíce a roky byly těžký. Celej jeho zesranej život byl těžkej.

V půl jedenáctý si v supermarketu kupoval flašku levný whisky. Pokladní ho probodávala očima, on probodával ji. Zaplatil a s kamenným výrazem odešel. Starej chlápek od ochranky ho pozoroval, ale byl moc podělanej, aby mu něco (cokoli) řekl. Škoda, mohl to schytat přímo mezi oči.

Ve dvanáct měl celou flašku v sobě. Popíjel, když chodil a sral na policajty a sral na úplně všechno. Flašku zahodil do koše a byl ožralej jak doga. Šílenost v jeho očích byl teď daleko intenzivnější a šílenější. Nedokázal už ani nemyslet. Nevěřil ničemu a nikomu, hlavně ne sobě. Sedl si na lavičku kdesi u divadla a pozvracel se. Bylo mu špatně, což bylo dobře. Nejlíp se totiž cítil, když mu bylo nejhůř. Vytáhl pistoli a prohlížel si ji. Držel ji v rukách a mířil sám na sebe. Zíral do hlavně a nevěděl, co se stane. Palec si dal na spoušť a zajímalo ho, jestli ji zmáčkne. Minuty koukal do tý hluboký černý hlavně a doufal, že dostane výsledek. Jakejkoli posranej výsledek týhle posraný situace. Spása od boha, spása od ďábla.

Druhej den ráno se probudil u sebe doma. Měl opici, ale okamžitě přešel k ledničce a lokl si z otevřený flašky vína. Přešel k oknu a roztáhl žaluzie. Venku všechno hořelo. Červená barva se míchala s oranžovou a žlutou a stromy padaly k zemi a všude byl chaos. Viděl mrtvolu sedící v hořícím autě, hlavu opřenou o okýnko, ruce připoutaný želízkama k volantu. Nejspíš byl v pekle. Doufal že je v pekle. Peklo dávalo totiž aspoň nějakej smysl.