sedmýho února jsem musel do nemocnice na odběr krve. měl jsem něco jako zápal plic, chřipku, nebo podobnou blbost. v osm ráno jsem nastoupil do auta a zamířil si to do nemocnice. byl jsem objednanej na půl devátou, ale jako obvykle jsem měl spoždění. v devět mi sestřička, která vypadala jako na pokraji sil, řekla, že za chvíli mě přijmou, teď ale ať jdu odevzdat VZOREK MOČI. dala mi kelímek a kus jakýhosi papíru.
přišel jsem na nemocníční toalety. vypadalo to tam jako na nemocničních toaletách – levný kachličky na zdech, nemocniční smrad a porce levnýho mýdla. zavřel jsem se v kabince a výtáhl ho. načůral jsem do kelímku a zbytek jsem vypustil do hajzlu. potom se ale stala zvláštní věc. jen co jsem zatáhl za kličku na splachování, záchod na mě začal chrlit litry vody. nemohl jsem se bránit. prostě na mě stříkal a cákal a já se jen oháněl jak magor, v jedný ruce kelímek a v druhý svýho ptáka. když hajzl dokonal svoji pomstu, byl jsem celel mokrej. vyděšeně a nasraně jsem koukal do mísy a nevěděl, jak mám reagovat. trochu jsem si zanadával. odemkl jsem kabinku a před ní stál nějaký doktor. koukal na mě, jak jsem celej mokrej a nedokázal skrýt úsměv. „CHCÍPNI!“, řekl jsem mu a zahodil kelímek k močí do koše a už jsem seděl ve svým autě a mířil si to do baru.
v baru jsem si obědnal pivo. pil jsem pivo a pokuřoval. kolem byly samý ztracený duše. nevšímal jsem si jich a dál jsem nasával. po druhým půllitru mě chytla nutnost vychcat se. položil jsem sklenici na stůj a odešel na záchod kamsi do podzemí. vytáhl jsem ptáka a začal konat potřebu. po chvilce močení se ale stala další divná věc – pisoár přicucnul mě i s mým ptákem v dlani k sobě. máchal jsem rukama jak šílenej a křičel „DO PRDELE, CO SE TO DĚJE?! TEN HAJZL MĚ CHCE VYSÁT! TO NÉ TOHLE!“. vší silou jsem zabral a odtrhl se od něj. zdálo se mi, že ze sebe vydal nějakej chroptivej zvuk, ale strach mi poradil rychle zmizet. v běhu jsem na pult položil padesátikorunu a utekl ven, nastoupil do auta a odjel domů.
v televizi dávali Big Brothera – takovou dementní reality show, kde se spousta lidí snaží za každou cenu ztrapnit. sledoval jsem to a popíjel víno a kouřil cigaretu, jednu za druhou. asi po půl hodině jsem dostal neodkladné nutkání SRÁT. típl jsem cigaretu, odložil flašku s vínem a šel na záchod. sedl jsem si na mísu a začal ze všech sil tlačit. chvíli to bylo v pohodě, ale pak se stala DALŠÍ DIVNÁ VĚC – mísa mě začla VCUCOVAT – prostě se mě snažila vtáhnout do svých útrob za každou cenu. prdelí jsem se máchal ve svých vlastních hovnech, ale já se nevzdal a bránil se. hajzl se taky nechtěl vzdát – cucal mě, jako by ze mě chtěl vysát všechny hovna. po dlouhém boji, kdy jsem měl prdel celou hod hoven a záchodové vody, jsem vyhrál a dokázal se odlepit. urychleně jsem se utřel a zamířil k telefonu. vytočil jsem čílo psychologa, kterýho mi kdysi dávno doporučil kamarád. „Ano?“, ozvalo se, „co si přejete?“ – „HAJZLY MĚ CHCOU ZABÍT, TO VÁM ŘÍKÁM! MUSÍME SE VIDĚT, TOHLE FAKT NEPOBÍRÁM!“
v odpoledních hodinách jsem dorazil k psychlogovi. oba jsme seděli v křeslech a pili kávu.
„tak co mi řeknete?“, zeptal se.
„co vám řeknu? záchody po mě jdou, jakože fakt JDOU! kdykoli se k nim dostanu, začnou na mě útočit a snaží se mě zabít!“
„ale prosímvás, to je přeci hloupost. nejste vy náhodou tak trochu alkoholik?“
„tak trochu jsem. ale to nic nemění na tom, že mě HAJZLY CHCOU ZABÍT!“
psycholog se pousmál a usrkl z kávy.
„tak víte co? já teď půjdu na záchod a uvidíte, že se vrátím živý a zdravý. záchody nejsou nijak zákeřné ani zlomyslné, jsou jen ZÁCHODY!“
zvedl se a odešel do vedlejší místnosti. já si mezitím zapálil a čekal, až se vrátí, abych pokračoval v našem rozhovoru.
zanedlouho se rozrazily dveře a v nich stál ON s HAJZLEM NA HLAVĚ. prostě měl tu porcelánovou mísu přímo na hlavě a prkýnko ho mlátilo do tváří. cosi mumlal, nejspíš žadnoil o pomoc, ale já nevěděl, co to KURVA ZNAMENÁ a bez přemýšlení jsem se zvedl a utekl pryč. (do dnes nevím, jestli se z toho chudák psycholog dostal.)
doma jsem zamčel dveře a sedl si k televizi. otevřel jsem další láhev vína a načnul další krabičku cigaret. byl jsem takzvaně V PSYCHU. rozhlížel jsem se po místnosti a doufal, že všechno bude v pohodě, že jsem prostě blázen a takovýhle věci se bláznům dějou.
když jsem přišel do kuchyně otevřít si plechovku piva, stala se opět ta FAKT DIVNÁ VĚC – dveře koupelny se rozrazily a stál v nich HAJZL! normálně si tam stál a mlaskal prkýnkem, jako by měl hlad. plechovka mi spadla na zem a já zůstal nehybně stát. ten HAJZL se ke mě přibližoval a já se nezmohl na jediné slovo. jen jsem čekal, až si pro mě přijde. doskakál až ke mě, jakoby se na mě USMÁL a skočil mi na hlavu. bezmocně jsem běhal po bytě a snažil se ho ze sebe dostat. postupně mě sžíral a sžíral, až mě sežral. byl jsem prostě V HAJZLU.
probudil jsem se a promnul si oči. všude kolem bylo příšerně zářivé světlo. kolem postele nebylo nic, jen bílá mlha a žádné zvuky. vstal jsem a procházel se po průsvitné podlaze, která se ani nezdála být podlahou. šel jsem a díval se kolem sebe, až jsem došel k obrovskému stolu. za ním na židli seděl muž. dlouhé vousy, vrásky na tváři, na sobě dlouhý, bílý hábit.
„já jsem SVATÝ PETR“, promluvil
„já nevím kdo jsem a nevím, co se to DO PRDELE DĚJE!“, odpověděl jsem.
„chlapče, jsi v NEBI!“
to mě vyvedlo z míry. vlastně ani ne. moc jsem to nechápal, ale po zážitky s vraždenými záchody jsem už nebyl z ničeho překvapený.
„aha.. a co bude teď?“, zeptal jsem se ustrašeně.
„teď si dáme whisky s vodou. Jim Beam ti nevadí?“
„nevadí.“
seděli jsme se Svatým Petrem u stolu a popíjeli. nikdo nic neříkal, mluvil za nás alkohol. všude kolem bylo jasné, bílé světlo a já nepřemýšlel, co se stalo, co se děje a co se dít bude. Svatej Petr se zdál jako prima chlap, co věci moc neřeší, a to se mi líbilo. takhle to pokračovalo asi hodinu a potom už nevím, co bylo. koneckonců na tom ani nezáleží. chlastal jsem se Svatým Petrem a to bylo opravdu FAJN.