Seděl jsem na židli a pozoroval Štěpána, jak na zemi dělá kotouly. Kutálel se sem a tam po místnosti a u toho narážel do okolních předmětů. Vydával neidentifikovatelné zvuky a smál se – vypadal šťastně.
„Hašta-ta, hašta-ta, já mám koleno ty píčo!“ prohodil a udělal pro změnu kotoul vzad. Já to nemohl vydržet a přidal jsem se k němu. Seskočil jsem na zem a začal se kutálet taky. Oba jsme se kutáleli a navzájem se spolu bavili:
„Proč mají české dráhy mokré vlaky? Protože kízt kízt?“, zeptal jsem se. „A proč je moje máma šaman? Heketo teketo motyka ptáček!“ odpověděl Štěpán a kotouly zaměnil za válení sudů kombinované s mácháním rukou ve vzduchu. Zalíbilo se mi to a musel jsem se přidat.
V tom se rozrazily dveře staré, polorozpadlé skříně v rohu, a stál v nich Filip.
„Mooooho, já jsem Aladin a tohle je samoobsluha“, zakřičel Filip a ukázal na ponožku, kterou držel v ruce. Oba jsme se na něj podívali a usmáli se na důkaz přátelství a radosti. Filip na nic nečekal. Zahodil ponožku a začal válet sudy s námi.
Po chvíli už to nebylo ani kutálení, ani válení sudů, ale kombinace aerobiku a pokusů o sebedestrukci. Skákali jsme jeden přes druhého, stavěli se na hlavu a podpírali se co nejmenším počtem končetin. U toho jsme si stále povídali:
„Nevím proč, ale v květinářství je Liberec! Viděl jsem ho tam a povídám: Ga ga ga, hasiči ty píčo!“, sdělil nám Filip, zrovna když na židli křižoval atlantik.
„Šůůp ho tam, ať je nám trochu doleva.“, zašeptal Štěpán a skočil z postele placáka na zem.
„Nech toho a dej mi elektriku, jinak si sundám rameno! Šugata-máris!! Šugata ratata konq!!“, odpověděl jsem svým kamarádům a dělal něco na styl break dancu – takové to točení na hlavě. Jenže se mi to moc nepodařilo a já spadl a poranil si rameno. Štěpán i Filip ke mě okamžitě přiběhli a ve tvářích měli ustrašený výraz. Jeden z nich, už ani nevím kdo, se na mě smutně podíval a zeptal se:
„Ty máš bebí? Nebo máš kornoutovou zmrzlinu? Né né, nebuď automat na kafé.. né..“
Jejich zájem mě potěšil a bolest začla rychle ustupovat. Vstal jsem, všichni jsme si stoupli do kolečka, chytli se za ruce a točili se ve směru hodinových nožiček. U toho jsme zpívali písničku:
„Svoboďák svoboďák, moje máti je náklaďák..“
Písnička se skládala jen z těchto pár slov a proto nás asi po deseti minutách omrzela, tak jsme se každý postavili do jednoho z rohů a dívali se na sebe. Filip začal třepat rukama, Štěpán si sundal tričko a omotal si ho kolem hlavy a já se snažil dosáhnout jazykem na svoje pravé oko. Aby situace nebyla fádní, vydávali jsme u toho různě hlasité skřeky bez náznaku slov či písmen.
Probralo mě klepání na dveře. Nereagoval jsem. Dveře se otevřely a stál v nich muž v dlouhém bílém plášti a s visačkou na prsou – „doktor Katastr“.
„Dobré ráno, tak jak jsme se vyspinkali?“, zeptal se mě a kývl hlavou směrem ke dveřím. Do pokoje vešla sestra s injekční stříkačkou. Než jsem se zmohl na odpověď, sestra přistoupila k posteli, ke které jsem byl přivázán, a vpíchla do mě celou dávku toho zeleného sajrajtu. Doktor se usmál a spolu se sestrou přešli k druhé posteli, kde ležel Filip. Toho se již někdo nezeptal, jak se má, jen dostal tu samou dávku jako já, stejně tak i Štěpán na třetí posteli.
Za oknem mrholilo, vypadalo to na podzim. Byla mi zima, ale než jsem si stihnul stěžovat, usnul jsem. Zase jsme se všichni tři kutáleli po podlaze..
Žádné komentáře:
Okomentovat